S Vaculíkem bylo snadné nesouhlasit, ale přiměl vás k přemýšlení

Martin Weiss

(Echo 24, 12. 6. 2015)

  Ludvík Vaculík byl, co se týče temperamentu, exemplární konzervativec v obecném slova smyslu. Když se mu nelíbila nějaká novota, bylo to, že je nová, docela dobrým důvodem k tomu, aby se mu nelíbila. Jakousi velkou havárii ropného tankeru komentoval ve smyslu, že to mají lidé za to, že stavějí tak velké lodi a letadla. Není divu, že se někdy rozlomí, patří jim to.

  Vaculík by v zásadě souhlasil názorem prezidenta Miloše Zemana, že člověk má zůstat tam, kde je. Však taky zvyklosti rodného Brumova jako měřítko všech věcí vytahuje zas a znova v každém druhém textu. Pohled na tradicionalistický venkov jako základ národa a zdroj hodnot byl koneckonců dlouho jeden ze základních českých myšlenkových proudů, to komunismus ho násilně uškrtil rychleji než v demokratických zemích. Zároveň je Vaculík typickým českým intelektuálem či literátem v tom, že se jako mladý oddal komunismu, a jestliže z dogmat komunistického vládnutí brzy vystřízlivěl, socialistické myšlenky v něm zůstaly. Že má společnost a ekonomiku někdo řídit, že se věci mají nechávat svobodné volbě občanů ve volbách a na trhu jen podmíněně – to rezonuje v příslušnících celých intelektuálských generací i ve chvílích, kdy se domnívají být zcela neideologičtí. Proto u nás mohou být socialisté zároveň konzervativní a konzervativní voliči se přiklánět k socialistickým myšlenkám.

Myslet hlavou bolí, ať už jste hrdina, nebo ne

  S Vaculíkem bylo snadné nesouhlasit – ale jaké to byly příležitosti k nesouhlasu! Jakmile se o to člověk pokusil, hned se přesvědčil, že myslet hlavou bolí. „Většina lidí dobře cítí své meze a nejde v jednání nad to, co je schopna unést pak v následcích. Kdo přiměje lidi, aby v chladné sezoně šli nad svou nosnost, neměl by se divit, že se lámou. Pudový strach z hladu brzdí ve zdravém a střízlivém člověku sympatie k muži, jenž pro svou i společnou věc sáhl k hladovce,“ napsal Vaculík v roce 1979 v Poznámkách o statečnosti. „Hrdinské činy se nehodí do života. Jsou to zvláštní události, které se mají hlásit. Daří se jim v mimořádné situaci, která ale nesmí trvat dlouho. Davová psychóza hrdinství je výborná, když zároveň opodál několik střízlivých hlav s dobrou informací a spojením má představu, co potom.“ Je to možná špatně, ale zkuste s tím polemizovat!

  Vaculík byl paradoxně dost nepřirozený disident. „Za takových okolností (měkčího všeobecného útlaku za pozdního socialismu) má cenu hrdinského skutku každý kousek poctivě udělané práce, každý projev neúplatnosti, každé gesto dobré vůle, vybočení z chladné rutiny nebo krok a pohled bez masky. Zvláště protivník má nás zastihnout připraveny – ne umřít za jakousi všivou svatou věc, ale pochopit jeho dobrou stránku a uchopit ho za ni. Zatímco hrdinské činy lidi lekají a dávají jim možnost pravdivě se vymluvit, že na to nejsou stavěni, setrvat statečně na dobré normě můžou za přijatelné oběti všichni, a vědí to,“ uzavřel.

Cítíme, že Solženicynův Ivan Děnisovič byl Vaculíkovi bližší než třeba Voltaire. Kolem tohoto textu se v kruzích Charty 77 rozvinula docela důležitá polemika, v níž měl podle mého názoru pravdu Václav Havel, podobně jako v polemice s Kunderou v roce 1969. Ale s dovětkem, že po pádu komunismu došlo na Vaculíkova slova – těch, kteří dřív nebyli vidět, ale snažili se setrvat statečně na dobré normě, najednou bylo hrozně potřeba.

Polemika, jakých se dnes nedostává

  Polemické, provokativní články Vaculíkovy měly tu nenahraditelnou cenu, že ty nejlepší oponenty přiměly k nepominutelným výkonům. Počátkem 90. let byl Ludvík Vaculík velkým kritikem komerční televize, její vulgarity, jejího vlivu na společnost. Filozof Václav Bělohradský na ně tehdy reagoval stručným sloupkem v Lidových novinách, jehož název Když ještě Nova nebyla přesně vyjadřuje Bělohradského argumentaci: připomněl Vaculíkovi, jakých zvěrstev se lidé – ne tak dávno a ne tak daleko od Vaculíka – dokázali dopouštět, aniž by byli oblbováni komerční televizí. Vezměte nějaký Vaculíkův a tento Bělohradského text a máte lepší materiál na seminář o roli médií než pět násobně delších akademických textů.

  Vaculíkovy texty dokázaly člověka přimět, aby se s nimi utkal či sledoval výkony těch, kdo to udělali. Když v prezidentské kampani v roce 2013 vznikla pod Vaculíkovým vedením nahrávka písně Kníže má k lidu blíže v podání skupiny českých spisovatelů, reakcí byla vlna posměšků a nenávisti, často z řad lidí, kteří sami sebe považují za progresivní a vzdělané – zájemce najde na internetu dostatek příkladů. Byla Vaculíkova loajalita k přátelům a lidem, jichž si vážil, vždy tak směšná, anebo lidé zhrubli a zblbli? To druhé.

Jaký význam má národ? A proč mi má záležet na tom, že jsem Čech?

  Bytostný konzervativec Vaculík byl zároveň v literatuře neuvěřitelný avantgardista. Svým Českým snářem může kdykoli vytřít všem postmodernistům zrak, kdyby o to stál. Je to sbírka drbů (samozřejmě tak byl mnohými tehdejšími čtenáři čten, proti tomu není imunní nikdo), je to svědectví o životě disidentské obce utlačované policií, je to neurvalé zveřejňování vlastního nitra, je to hra se čtenářem a je to odvážný experiment s tím, co se během jednoho roku z každodenního psaní vyvine. A přece je to román, román pro dobu, kdy se zdá být drzost chtít po čtenáři, aby vzal vážně váš vymyšlený příběh.

  Kdyby Český snář vznikl ve velké zemi ve světovém jazyce, zakousnou se do něj akademici jako do Tristrama Shandyho. Ale nevznikl, a proto je tu jen pro nás. Jaký má vlastně význam národ, proč by mi mělo záležet na tom, že jsem Čech? – to je otázka, jež dnes zanechává řadu hlavně mladších lidí naprosto perplex. Přečtěte si Český snář a zjistíte, že je to kniha, která ovlivní vaše chápání toho, co je to charakter, přátelství, hrdost, podlost, jak se formuje lidský osud a jak funguje lidské nitro. Samé univerzální, všelidské kategorie. Ta kniha je originálním příspěvkem k nim, je nepřevoditelná na žádnou jinou hodnotu, žádné jiné dílo. A kdybyste nebyli Češi, nikdy byste se k této zkušenosti nedostali. Jste ochotni tu zkušenost vrátit?