Požár stodol v Návojské ulici

 (dnes ulice Jos.Polácha)

Ukázat místo na mapě

„Jdeme s tatou ven,“ řekl jsem potom.
Čekal však už před chalupou, naše večeře zase zůstaly na stole.
Opíral se o roh stavení, kouřil.
„Toto všecko přijde raz pryč,“ ukázal matným pohybem na stodoly, které z nevypátraných příčin za rok vyhořely.
Vyšli jsme na cestu. Byli jsme naprosto střízliví. Pod klenbou lip, jejichž holé haluze se navrchu stýkaly, bylo temno o něco větší.
„Až dojde na kanalizaci, lípy zařvou,“ ukázal rukou s cigaretou na stromy, které za dva roky zařvaly.
Pomalým krokem došli jsme ke splavu u Pukýše. Košíkářova chatrč vypadala v siném světle prodírajícím se skrz mračna opravdu jak na Klondiku. Byla temná, jen z jejího plechového komína se pilně valil bělavý kouř. Led pod splavem se probořil a bylo slyšet, jak oslabeně šumí voda. V zátočině jsme se zastavili.
„Potok se musí znova zregulovat,“ řekl tatínek a na ta slova zmizely ryby, „cesta napřímit,“ a skácely se jabloně podél ní, „a jednou snad protáhneme naproti vlečku do závodu,“ řekl a na místě mlýnského náhonu vydul se škaredý škvárový násep.
„Čeká nás mnoho úkolů,“ řekl a zamračil se, „a máme moc nepřátel,“ řekl a umřela maminka.
Tak jsme kráčeli vstříc budoucnosti a současně k Tarandové. Šli jsme pomalu a on si co chvíli srovnával krok podle mého, což jsem vždycky vzal za výtku, že to mám dělat já. Až jsme došli k dalšímu splavu, u něhož teď jsem a stojím ve vodě zabrán do hry a do vzpomínek na mnoho jiných příjemnějších věcí, než o jakých píšu. Údolí se tu mísovitě rozevřelo a po jeho táhlých svazích splývaly šrafy stromoví, až se zřítily do potočních koryt, zatímco křovinaté meze, jimž se v tomto kraji říká hráza, psaly uvážené vrstevnice. Na tuto podhorskou šikmou zem, bílou pod světlem měsíce, který vyšel, ukázal teď tatínek.
„Jedenkráť pustíme tady velice, víš, velice silné traktory, aby to zoraly napříč.“
Neřekl jsem na to myslím nic, zdálo se mi to správné a můj smutek nad tím byl hloupý.

(Sekyra, 1966)