Články na rozloučenou

Jiří Trávníček 

(Hospodářské noviny, 8. 6.2015, s. 16)

Spisovatel Ludvík Vaculík zemřel v sobotu ve věku 88 let. 

Po českém indiánovi z kmene Delawarů zbyly tisíce osvobodivě přesných slov. 

Proslul mimo jiné jako autor 2000 slov, kterým je přisuzováno spuštění sovětské invaze do Československa. 

Odešel další z velkých. A odešel další z velké generace, která se profilovala zejména v 60. letech. Možná symbolicky se tak stalo na šestkové datum 6. 6. 2015. Navíc odešel ve stejný den jako filmový Vinnetou Pierre Brice. Je to tak zcela bez souvislostí? 

Není, neboť Ludvík Vaculík, který zemřel v sobotu ve věku 88 let, je mimo jiné autorem Knihy indiánské, deníku svého dětství. V ní je sice Delawarem, nikoli Apačem jako Vinnetou, nicméně později měl za to, že člověk se tímto věkem doceluje; nic navíc už poté nepřijde. Psychický a hodnotový vzorec osobnosti je ustaven. Vše další, co přijde, už bude jen jeho variacemi. 

Klikatě a pestře 

Vaculíkův život, to byla typická klikatice člověka jeho generace, jakož i člověka daného (středoevropského) prostoru. Člověka se zkušeností Března, Května, Února, Srpna i Listopadu. Synek tesaře z Brumova u Valašských Klobouk (kde se roku 1926 narodil), za protektorátu "mladý muž" Baťovy školy práce, po válce student novinařiny, kterou absolvoval (jako Ing.) v roce 1950. Poté vychovatel v Benešově nad Ploučnicí, kde načerpal látku na svou prvotinu Rušný dům, knihu dobově sice zajímavou, ale literárně nepříliš valnou. 

Po dvouleté vojenské službě přicházejí posty novinářské, přičemž nejdůležitější z nich je post v Československém rozhlase, kde Vaculík pracoval v redakci pro mládež. Roku 1965 nastupuje do Literárních novin a posléze se stává jednou z jejich profilujících tváří. 

Legendární je Vaculíkův příspěvek na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce 1967 a formulace manifestu Dva tisíce slov, který z něj na chvíli udělá lidového tribuna. Zde se Vaculík již nadobro rozchází s komunismem. Za normalizace ho proto zákonitě čeká zákaz publikování a četné šikany ze strany státu. 

Nebyl by to však Ludvík Vaculík, aby se tomu nedokázal bránit po svém, tedy aktivně. V roce 1973 zakládá Edici Petlice, která se posléze stává jednou z hlavních platforem českého samizdatu, nejenom literárního. Do pádu komunismu zde vychází přes 400 titulů. Ty knížky, přepisované na průklepácích, se dostaly i k nejednomu z nás... a vždy to bylo čtení na jednu noc, maximálně jeden den, neboť na knihu už čekali v řadě další. 

Vaculík podepisuje i Chartu 77. Po Listopadu se vrací do oficiálního života a hlavně oběhu literatury ne sice už jako tribun, ale stále jako člověk, kterému není cizí zvednout hlas ve veřejné věci. Píše své pravidelné sloupky do Lidových novin, pracuje jako redaktor, vydává své nové věci, činně zahrádkaří na literárně proslavené chatě v Dobřichovicích. Tou dobou se jako spisovatelka etabluje i paní Marie (Madla) Vaculíková. Spisovatelem je, a to již z doby předlistopadové, Ondřej, jeden ze synů, později nakladatelský a rozhlasový redaktor. 

Psaní – vždy zdola a ze sebe

Co dále? Ze života snad jen to, že Ludvík Vaculík proslul mnoha milostnými eskapádami, které jsou vytěženy - jak jinak - i literárně, v jednom případě (Lenka Procházková) dokonce z obou stran. Měl vždycky velmi vlídný vztah k rodnému kraji, onen Valach se v něm neztratil ani pod dlouholetým kulturním nánosem Prahy. 

A dílo? Velkou pozornost vzbudilo několik Vaculíkových knih, ovšem pozornost ne vždy pouze literární. Ludvík Vaculík, možná s výjimkou románu Morčata, v podstatě nikdy nedokázal psát o ničem jiném než o sobě, o svých eskapádách a názorech, o tom, co žije a co se mu právě honí hlavou. 

Značný ohlas měla Sekyra (1966), což je román velkého vyrovnávání se s autoritou otce, s politickými iluzemi, jakož i román silného připoutání k rodnému Valašsku. Český snář (1975) je deníkem, z něhož se v průběhu psaní - snad i proti vůli autora - stal román. Popisuje se zde každodennost disidenta Vaculíka a jeho okolí. Osvobodivá síla toho přístupu spočívá v tom, že se jakoby nic neutajuje, vše se říká naplno. Tak se na nás, kluci estébáčtí, podívejte, co jsme zač... a jak je nám na světě dobře. Hodně lidí z disentu a samizdatu bylo zaskočeno takovouto otevřeností, někteří na Vaculíka zanevřeli. 

A do třetice je nezbytné vzpomenout Vaculíkovy fejetony - soubory Jaro je tady, Srpnový rok a další. Propsal se v nich k nezaměnitelnému stylu, a to jak ve způsobu uchopení své látky, tak i v jazyce. Jsou to textíky v mnohém angažované, ale tak nějak zdola, pohledem člověka, který si o světě - často i z pozice valašského selského rozumu - přemýšlí po svém. 

Spojuje se zde politická aktualita s kvetoucími stromy v Dobřichovicích, polemický šleh se vzpomínkou na paní učitelku v čase obecné školy. Tón je často rozšafný, ale nikdy naivní. Vaculík tu formuluje velmi rychle, často ostře, ale nikoli dryáčnicky. Nikdy nechodí daleko pro slovo, to slovo je však vesměs velmi přesné, snad až osvobodivě přesné. Cítíme, že ten, kdo to říká, je homo politicus, ale současně jeden z nás. Mnoho lidí mělo v poslední době předplaceny pouze úterní Lidové noviny, kde se Vaculíkovy fejetony objevovaly. V posledních několika týdnech už nevycházely. A mnoho z nás cosi zlověstného tušilo. 

My Delawarové…

Ve své Knize indiánské Ludvík Vaculík v roce 1940 píše: "My Delawarové nejsme četní." A dále: "Stříleli jsme s šípy a házeli oštěpy. Ztratil jsem několik šípů a byl jsem v bídné náladě. Svištící šíp, Joža Lorenc, dnes blbnul, chtěl vystoupit a rozstřílel polovinu šípů po lese." 

Po pětasedmdesáti letech smutně konstatujeme, že od 6. června 2015 je Delawarů ještě o jednoho méně... a že v oné "bídné náladě" jsme teď my, neboť jste za to uměl vzít a hrál jste ten život fakt dost ofenzivně, žádný zaďour. Ba ne, indiáni neumějí být zbabělí. Pane Ludvíku, nechť vás ve věčných lovištích, nebo kam jste právě odešel, čeká jen klid a mír, žádné svištící tomahavky, ale jen kalumety a žírné prérie. A ať je vám tam dobře jako na rodném Valašsku nebo na zahrádce v Dobřichovicích. Howgh. 

Petr Pithart

(A 2, 24. 6. 2015, s. 29)

Český snář Ludvíka Vaculíka

Po úmrtí Ludvíka Vaculíka se vracíme k jeho románu Český snář, ale také k diskusi, která se nad ním vedla. O příspěvek jsme požádali přímého účastníka této debaty. Následující text je vzpomínkou na jednoho ze zásadních společensky angažovaných umělců posledního půlstoletí, také ale svědectvím o českém disentu.

Věru, že společenství disidentů v Praze a Brně nebylo koncem sedmdesátých let početné. S rodinami, nejbližšími přáteli a se skvělými nápomocnými lidmi ze „šedé zóny“ čítalo sotva pár tisíc. Právě tehdy tomu pozoruhodnému světu nejvíc hrozilo, že se začne uzavírat do sebe. Jako sekta posledních spravedlivých. Podpisů pod Chartou 77 za dva roky její existence přibylo, ale ne o tolik, o kolik jsme doufali. Deprimovalo nás, že někteří emigrovali. Chtě nechtě vznikalo kolem nás cosi jako zeď, za níž se opevníme a budeme se bránit – vesměs zase jen všelijakým psaním a rozšiřováním napsaného. Dokumenty Charty 77, zprávami Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, peticemi, stížnostmi… Také ovšem vlastní tvorbou. 

Obnažený disent

My za zdí jsme byli odsouzeni být si jaksi a priori sympatičtí, plni vzájemných ohledů a neobvyklé tolerance: jsme přece dobří už tím, že jsme podepsali a vydrželi, a proto si předem skoro všechno odpouštíme. Co nám ostatně zbývá? Navíc musíme mluvit jen na půl úst. Fízlové jsou nám v patách. Platila zásada: nezajímej se o to, co nutně nepotřebuješ vědět. V roce 1980 přišel skandál! Prahou a Brnem začala putovat obsáhlá strojopisná kniha. Jmenovala se Český snář a napsal ji Ludvík Vaculík. Prý je to román, anebo spíše deník jednoho roku (1978–1979). Koluje však tentokráte výjimečně jen v jediném exempláři po čtenářské trase, kterou určil autor. Čtenáři jsou ti, o kterých v knize nejvíce píše, a to pod plnými jmény. Popsal jejich osobité povahy, nálady, váhání, nejistoty i slabosti. Mluvili dnes v poledne s autorem a ovšem netušili, že si jejich rozhovor ještě ten večer zapíše. To se přece nedělá! A teď jeden po druhém v rozrušení čtou i o sobě: co na mne na příští stránce Vaculík poví? Jistě si nebude vymýšlet, ale možná, že tím hůř. Zkrátka: kdosi bezohledně pozotvíral naše okna i dveře.

Třicítka čtenářů, mezi které patřil budoucí prezident, budoucí předseda Ústavního soudu, předseda vlády, ministr obrany, velvyslanec a ředitel rozhlasu, se teď má na přání autora ke knize písemně vyjádřit. Všichni jsou maximálně zaujati, někteří i rozčíleni nebo silně znechuceni. Kdo ví, jestli je tehdy napadlo, že Vaculík později zveřejní i tyto jejich ohlasy. Mezi oslovenými čtenáři byl i autorovi přidělený major Státní bezpečnosti Fišer, protože i on je jednou z postav knihy. Také on dostal od autora v kavárně Belveder onen putující exemplář, aby se k němu vyslovil. Je tam prý materiál, který by estébák nenashromáždil ani z desítek výslechů, šíří se po zneklidněné disidentské Praze. Major autorovi rozšafně radí: nevydávejte to… Pavel Rychetský snaživě nabízí konzultaci: doporučí, co by měl Vaculík vypustit z hlediska možného trestního postihu.

Všechny mé chyby

Ludvík to následně mezi některými z nás neměl moc dobré. Rozmýšlel, jak s knihou naložit. Má ji „vydat“, to znamená nechat opsat na psacím stroji ve více kopiích? Není to zřejmě ani jemu úplně jasné. Taková kniha tu totiž ještě nebyla. Co to vůbec je? Záznam rok trvajícího pozorování? Krutý sebezpyt samotného autora? Nebo zbeletrizovaný sociologický, psychologický experiment? Časosběrný dokument? Když literatura, tak jaká? Román, deník? Exhibice okázale konzervativního venkovana, který si vždycky dělal, co chtěl? Je Vaculík českým Proustem? Anebo je tím, kdo hrstku „ztroskotanců a samozvanců“ (jak se o disentu vyjádřilo Rudé právo z 6. února 1977) vysvobozuje z ghetta? Tak jsem to tehdy viděl já. Vaculíkův Český snář jsem přivítal až exaltovaně. Když svůj text dnes po sobě čtu, stydím se – tolik silných slov, citových výlevů. Ale já chápal tuto knihu jako osvobození, sice riskantní, ale co cenného je bez rizika? Bylo to jako průvan puštěný do vydýchaného vzduchu našeho světa „slušných lidí“, jako vichr z hor, tedy z brumovských kopců.

Patřil jsem s autorem Českého snáře k těm, kteří se rok dva po Chartě 77 začali obávat, zda zdi ghetta, které kolem disidentů vyrůstaly a které budovaly zajisté především represivní síly této země, zevnitř bezděčně nevyzdíváme i my sami – aby nám bylo tepleji, abychom příliš nepropadali skepsi, že je to všechno nanic, abychom si dodali sebevědomí. To je horší než ponorková nemoc. Příliš snadno se pak dá získat pocit, že jsme ve všem všudy na správné straně, prostě už tím, že moc je na té nesprávné. Jinak řečeno: oni jsou zlo, my dobro. My máme ve všem pravdu, protože oni přece lžou od rána do večera, a v noci taky.

Vaculík se tomuto pocitu postavil způsobem věru odzbrojujícím – začal u sebe. Po letech řekl: „Tato kniha popisuje všechny mé chyby a bez nich nedržela by pohromadě.“ Z deníku udělal román tím, že zápisky prolnul smutným příběhem nezadržitelného odcházení milované ženy do Vídně. Ta žena ovšem nebyla jeho zákonná manželka. Popsal přitom laskavě a krutě zároveň svět disidentů uprostřed znormalizované české společnosti. Ani ta ovšem nebyla černobílá a disidenti byli všechno, jen ne svatí. Vaculík zkrátka všechno zkomplikoval, ale to právě byl ten osvobodivý vítr, ten vichr z jeho hor. To jeho nekonečné pochybování o smyslu toho, co dělá! Za co je ctěn a dodnes veleben. V té době se totiž věnoval velkorysému projektu vydávání literatury bez tiskáren, známému pod jménem Petlice. To proto byl pořád na cestách, obcházel své autory, přepisovačky, vazače a nakonec čtenáře, a proto také nasbíral za rok tolik situací, rozhovorů, pocitů, že to vydalo na knihu. 

Zrcadlo české normalizace

Václav Havel četl Český snář až po letech, když se vrátil z vězení. V reakci napsal esej o odpovědnosti jako osudu: někteří si prostě nemohou pomoci… O odpovědnosti jako o něčem, z čeho se Vaculík (ale zcela jistě ani Havel) nemohl vyvléci, ačkoli se o to znovu a znovu snažil.

Těch, kteří byli zasaženi podobně jako já a knihu přivítali, byla nakonec většina. Někteří napsali obsáhlou recenzi jakoby do literární revue, ale většinou se rozepsali ve velmi osobním tónu. Všechny ohlasové texty jsou vlastně i zrcadly svých autorů, podobně jako je Vaculíkova kniha zrcadlem stavu české společnosti, ale samotného spisovatele. Vaculík nás bezděčně přiměl, aby si každý sepsal svůj vlastní portrét. V úhrnu jsou Český snář a jeho ohlasy možná nejkoncentrovanější, nejhlubší sonda do času kulminující normalizace (sebrané Hlasy nad rukopisem Vaculíkova Českého snáře vydal nejdříve v roce 1981 v Petlici sám Vaculík, oficiálně vyšly o deset let později). Měl by to být studijní materiál i pro historiky a politology, kteří bádají nad povahou tehdejšího režimu: byl to opravdu totalitární režim v tom smyslu, jak si ho přeje vidět mnoho z těch, kteří se mu sami nepostavili a teď by rádi získali potvrzení, že pod jeho terorem trpěli, a proto nemohli jinak než se přizpůsobit? Režim v padesátých letech byl totalitní zcela určitě, ale byl takový i v době, kdy Vaculík referoval ve fejetonech o každém svém výslechu?

Český snář, tak osobní, tak subjektivní, je paradoxně nejvýstižnějším a nejobjektivnějším – protože nikoli černobílým – obrazem doby normalizace. Hned tak překonán asi nebude. Komu by se taky chtělo k té době vracet? Otázka je, zda přítomnost tolika konkrétních postav, které už dnes čtenáři říkají málo, nebude působit rušivě. Ale možná, že ne, možná, že ruší spíše nás, kteří jsme je všechny znali. A mohli bychom ještě vyprávět! Jednou to budou jen postavy, jména jako jména z románů Balzakových a Tolstého. Ty postavy se objeví dvakrát: ve Snáři a pak znovu v Hlasech. Tam se vysloví nejen k dílu, ale i samy k sobě. Tolik zrcadel nastavených proti sobě, taková úroda bezohledné sebereflexe… Co takového se od té doby v české společnosti urodilo?

Autor je bývalý disident a český politik.

Marie Vaculíková, Ivana Karásková

(Mladá fronta Dnes, magazín, 18. 6. 2015, s. 18)

Jen pár dnů po smrti Ludvíka Vaculíka vyzařuje z jeho ženy Marie klid. Nepláče ani se jí netřese hlas. Je vyrovnaná. Manžel chtěl odejít první – a to se mu vyplnilo.

Letos jí bude devadesát, narodila se 25. listopadu 1925. Za spisovatele Ludvíka Vaculíka se provdala v roce 1949, rok nato se přestěhovali do Prahy. Poslední roky spolu žili převážně ve středočeských Dobřichovicích. Pochází ze Spešova na Blanensku. S Vaculíkem se poznali ve Zlíně, kde byli oba vybráni do Akademie Tomáše Bati pro zahraniční obchod. Do užšího kontaktu se dostali, až když je přestěhovali do pobočního závodu ve Zruči nad Sázavou. Mají spolu tři syny. Vaculík měl během manželství několik vztahů, se spisovatelkou Lenkou Procházkovou má syna a dceru. Tento poměr otevřeně popsal v knize Jak se dělá chlapec. Marie Vaculíková zaznamenala vzpomínky na mládí, blízké lidi i dění ve společnosti v dopisech básníkovi a výtvarníkovi Jiřímu Kolářovi do Paříže. Vyšly knižně v devadesátých letech ve dvou dílech pod názvem Drahý pane Kolář. Knižní rozhovor Já jsem oves s ní vedl spisovatel Pavel Kosatík. Kniha vyšla v roce 2002.

- Kdy jste pochopila, že se schyluje k nejhoršímu?

O Vánocích nás oba sice postihla viróza, ale jinak jsme je prožili docela pěkně. Tedy až na jednu zvláštní chvíli na konci. Vaculík seděl v křesle, já sundávám ze stromečku ozdoby a dávám je na konferenční stolek, on z nich sundává háčky a já je ukládám do krabic. Najednou mě pojala strašná nevysvětlitelná úzkost, že tuhle situaci už nikdy nezažiju.

- Předtucha?

Nevím, možná. Nikdy předtím se mi to nestalo. A drželo mě to několik dnů. Říkala jsem si, kde asi ty ozdoby, co nás provázely celý život, jednou skončí.

- Od těch Vánoc to začalo jít s manželovým zdravím z kopce?

To ještě ne. Asi jsem to bohužel trochu nastartovala já, 14. dubna jsem zničehonic zůstala ležet v bezvědomí a sanitka mě odvezla do střešovické nemocnice. Já nikdy neměla problémy se srdcem, takže doktoři trochu tápali. Asi jsem byla tou vánoční virózou oslabená, ukázalo se, že to byl infarkt. Vaculíka to dočista položilo. Plakal, nedokázal si představit, jak by tady beze mě fungoval. Když jsem se z nemocnice vrátila, dostal infarkt on. A už se z toho nevzpamatoval.

- Věděl, že se blíží konec?

Tušil to a myslím, že se té smrti i trochu bál. Jeho posledním literárním námětem bylo dilema, koho má nechat umřít dřív. Mě, nebo sebe? A dospěl k závěru, že horší to bude mít ten, kdo zůstane. Tak si pochopitelně vybral tu lepší alternativu. Já nesouhlasila, ale on na to – někdo to tady přece musí všechno uspořádat a to já bych nezvládl. Ještě po návratu z nemocnice byl dobrý, ale poslední dny už nemohl mluvit. Pořád volal naše syny, hlavně Jana, který s rodinou bydlí tady v Dobřichovicích. Jan se tatovi moc věnoval. Ještě dva dny před smrtí ho posadil do vozíku a zavezl na zahradu do altánku. Už byl večer, Vaculík pohladil kytku, syn nalil portské, aby si připili. Jak je možné, že tahle drobná bělovlasá žena vypadá tak hezky a mladě? Přitom na podzim dovrší devadesátku. Marie Vaculíková, pro blízké Madla. S fotografem žasneme nad jejím bystrým úsudkem a nadhledem. Bylo troufalé oslovit ji sotva pár dnů po manželově smrti. Vsadila jsem na to, že šlo o odchod očekávaný, že byl zároveň vykoupením ze života protkaného nemocemi a už trpce nemohoucího. "Vaculík by vás v podobné situaci vyhodil," s úsměvem komentuje omluvu. Právě tady, ve staré vile v Dobřichovicích, která dvojici sloužila jako letní sídlo, Ludvík Vaculík v péči svých blízkých zemřel. Manželé stavení koupili v sedmdesátých letech od známého pražského nakladatele Topiče. Až donedávna zvládali kultivovat i rozlehlou zahradu se stodvacetiletou borovicí vejmutovkou. "Bohužel jsem tady přišla k chronické borelióze. Jedno klíště jsem si našla zrovna nedávno a ještě nejsem úplně fit," praví paní Vaculíková. Na pohřeb si s ohledem na zdraví jít netroufla, ale do posledka manželovi denně vařila. V noci k němu vstávala a modlila se za něj. Určitě mu už dávno odpustila. A že bylo co.

- Váš manžel se netajil četnými nevěrami, o svých vztazích navíc velmi otevřeně psal. Je pravda, že se ke stáru zklidnil?

Je, bude to tak patnáct let. Já ho milovala víc než on mě, ale časem se to obrátilo. Začal být na mně závislý. Třeba když jsem šla nakoupit, seděl přede dveřma a čekal na mě. Vlastně o tom napsal i jeden z posledních fejetonů. Dokonce zanevřel na ženské, a aby z toho vyšel líp, vykládal, že za ním v mládí samy lezly. A když se někdo z jeho okolí nějak nešťastně zapletl, odrazoval ho.

- Takže sebezpyt hříšníka? Stejně se těžko chápe, jak jste to tehdy zvládla...

Hodně mi pomohla víra, i když do kostela na mše nechodím. A taky hudba. Beethoven a Dvořák mě přenesli přes nejtěžší okamžiky. Já k Vaculíkovi vzhlížela a on těm svým ženským vždycky zdůrazňoval, že se nerozvede. Věděl, že jsme do sebe natolik vrostlí, že jeden bez druhého nemůžeme být. Pravda, to semknutí bylo víc v tom duchovním životě než sexuálním.

- Jak si při tom všem dokázal udržet pěkný vztah s vašimi syny?

Vaculík se i v těch svých nevěrách o nás staral a kluky miloval. Já se snažila fungovat za oba, takže v sobotu se u nás pekly koláče, v neděli se šlo na výlet. On chodil s náma. Ani v čase svých dlouhodobých vztahů nás neodsunul úplně. Kluci byli na tatu hodně navázaní. Ale náš Ondráš mi teď svěřil, že ho stejně nejvíc poznávali skrze to psaní. Četli jeho věci a tak se dozvídali, jak myslí.

- Zaslouží si podle vás výjimečný muž výjimečnou toleranci?

Já to tak měla postavené. Těžší život mi vyvážila Vaculíkova bohatá osobnost. On měl vysoký intelekt a taky geniální paměť. Ještě nedlouho před smrtí mi třeba recitoval rumunskou hymnu, kterou se naučil ve dvanácti. Ty jeho zálety mě pochopitelně ničily. Knížky, v nichž je detailně popisoval, jsem nikdy neotevřela a neotevřu. To by byl řez do těla. A Vaculík toho časem nechal. Během manželství měl literát několik paralelních vztahů. Z jednoho – se spisovatelkou Lenkou Procházkovou – má dokonce dceru a syna. Jako by byli dva lidé v jednom těle. Čtenáři ho znají jako mistra slova a významného disidenta, autora Dvou tisíc slov. Vedle toho spisovatel vylíčil v knihách s bezhraničnou otevřeností nejintimnější okamžiky ze svého soukromí. Marie Vaculíková kvůli jeho eskapádám chřadla, hubla, nespala. A zpětně hořce litovala, že dala Vaculíkovi volnost. Nevěry pro ni byly krušnějším soustem než soužití s StB, která se na dvojici pověsila po Vaculíkově projevu na sjezdu spisovatelů v roce 1967. V jejich bytě instalovali odposlechy. Paní Marie ráda vypráví, jak vyfasovala vlastního estébáka; jmenoval se Martinovský. Předhazoval jí Vaculíkovy nevěry a chtěl, aby se rozvedla. Neměl šanci. I kdyby o tom uvažovala, už na just Martinovskému to nepřipadalo v úvahu. "Ten člověk se mnou strávil strašně času a nakonec z toho měl trauma. Sám požádal, aby ho zprostili funkce, protože neuspěl."

- Stáří označujete za šťastnější úsek svého života. To proto, že manžel utlumil svoje libido?

Ano, proto jsem ten věk velebila. V mládí jsem navíc mívala komplexy. Zdálo se mi, že nejsu pěkná, a hodně jsem se upozaďovala. Ve stáří se to vyladilo, jenže pak se začaly ozývat ty horší stránky věku, došlo na zubní náhrady. Člověku postupně ubývá sil a je nucený změnit svoje zvyky. Dřív jsme rádi někam jeli, postupně se to osekávalo. Každé období života má jinou podobu, to je zákon přírody a nemá cenu se tím trápit.

- Vy jste později také začala psát. Vaše dopisy básníkovi a výtvarníkovi Jiřímu Kolářovi vyšly knižně dokonce ve dvou dílech. Cenzuroval vám je manžel?

Kdepak, nic neškrtal, říkal, ať tam dám všechno. Já ale k němu byla milosrdná, zatímco on ke mně ve svých dílech ne. Zdráhala jsem se, říkala jsem Kolářovi, že to neumím, ale on poručil každému. Tomu nešlo odolat. Musela jsem mu líčit, co se děje v Praze, chtěl po mně i různé drby. A za každý dopis mi posílal obrázek.

- Nakonec jste vydržela psát celých šest let a knížky měly vyšší náklad než tehdy díla vašeho manžela. Jak to snášel?

Ne úplně dobře. Vzpomínám, že když jsme jednou přišli do Rudolfina, hrnul se ke mně filozof Václav Bělohradský, houslista Josef Suk a další. Viděla jsem na Vaculíkovi, že mu to trochu vadí. Nikdy totiž neuměl být druhý. Já byla před vydáním těch knížek vyděšená, ale dopadlo to dobře. Je určitý paradox, že Marie Vaculíková působila svého času v manželské poradně. Jako sociální pracovnice tam dělala administrativní práci a statistiky. Dnes přiznává, že se vlastní bolestné zkušenosti občas draly ven, přestože rady příslušely psychologům. Podváděným ženám doporučovala, aby se nerozváděly. Že hlavně kvůli dětem není dobré rozbíjet rodinu. Za její éry prý narůstala ženská nevěra. A ta je stále v jejích očích horší než mužská. Zatímco zamilovaná ženská pálí mosty, nevěrný chlap, když má volit, dá podle ní obvykle přednost dětem. Vaculík byl toho důkazem. Podle manželky byl vlastně svým způsobem věrný. Také kamarádům, a dokonce i věcem. S ničím se nedokázal rozloučit. V dobřichovické vile třeba dodnes stojí dvě stařičká křesla, která dosloužila. Šetřílek to však rozhodně nebyl. Velkoryse přispíval na charitu, rád každému něco zaplatil. Jen do sebe, zvláště ke stáru, investovat nechtěl. Manželka s ním sváděla boje o každé nové kalhoty. Zlobil se, že si s oblečením do smrti vystačí.

- V jednom rozhovoru jste řekla, že byl manžel zajímavě chytrý. Co přesně jste tím myslela?

On byl takový zemitý a sázel věty jako vytesané z kamene. Bavili jsme se třeba s přáteli o politice. Vaculík – to už hodně stonal – seděl se svěšenou hlavou, vypadalo to, že spí. A zničehonic vstoupil do debaty s naprosto originální myšlenkou, která odkrývala nový pohled na věc.

- Psaní pro něj asi znamenalo úplně nejvíc, že?

V našem pražském bytě ve Veletržní měl takový velký pokoj, asi třicet metrů. Naši kluci mu říkali "velkárna". Tam psal, spal, prostě tam býval. Vaculík si vůbec nedovedl představit, že to psaní jednou nepůjde. I svoje poslední dny se snažil dobelhat ke stroji. Říkal, že myšlenky pořád má, ale už mu nešlo formulovat věty. Přestávali jsme mu skoro rozumět. To už nechtěl žít. Chtěl, abychom ho zastřelili. Tvrdil, že když už nemůže sednout ke stroji a dojít ke špalku, život pro něj ztratil cenu.

- Proč ke špalku?

Víte, tady v Dobřichovicích měl taková dvě pracoviště – psací stroj a špalek. Uměl to s dřevem, jeho tatínek byl tesař. Vidíte, támhle je koš, do kterého sekal skoro do poslední chvíle. Když pak už nemohl, ty klacíky si jen tak prohlížel. Loučil se s tím dřevem. K tomu špalku taky chodil přemýšlet.

- Jestli dobře počítám, strávila jste s Ludvíkem Vaculíkem 66 let. Jak budete žít teď? Bez něj...

To kdybych věděla! Ještě jsem neuvěřila, že už nepřijde. Myslím, že k té skutečnosti teprv dospěju a protrpím to později. Zatím mám pocit, že tady pořád někde je a já každou chvíli uslyším klapot jeho psacího stroje. Víte, Vaculík měl ke konci veliké výčitky vůči mně, kvůli těm nevěrám. Náš Jan se ho dokonce zeptal, jestli mu nemá zavolat kněze kvůli poslednímu pomazání. On byl celoživotní katolík, i když to nijak moc nezveřejňoval. Ale to ho ještě odbyl vtipem – prý se pomaže sám. Jeho stav se horšil, nakonec celé noci blouznil.

- Byla jste s ním v té poslední chvíli?

Byla. Tu sobotu, co umřel, přijela vnučka Mařenka z Prahy. Ještě spolu zpívali, i když tatovi už nebylo rozumět. Ale věděli jsme, že slyší a vnímá. Bylo vidět, že se něčím strašně trápí, a pak se vám stala taková zvláštní věc.

- Ano?

V poledne nám znenadání volá bývalý spolužák ze Zlína. Řádový bratr, který se po válce dal k dominikánům a chodil k nám na takové duchovní rozpravy. Už je mu přes devadesát. Řekl synovi, že by ještě potřeboval mluvit s Ludvíkem, sedl na vlak a raz dva byl u nás. Jan ho vyzvedl na smíchovském nádraží. Doma se Jarda s Vaculíkem modlil. Prosil Ježíše Krista, ať se nad ním smiluje. Že sice něco dělal špatně, ale zas udělal spoustu dobrých věcí, tak ať mu odpustí. Já seděla vedle a viděla jsem, jak se tatovi úplně proměnil obličej. Najednou se v něm objevila obrovská úleva. V jednu chvíli Jarda vstal, obrátil se na mě a řekl – Maruško, Ludvík odchází. A Vaculík skutečně vydechl naposled. Já úplně zírala, jak to ten Jarda věděl. A jak ho uměl dovést až do konce.

- To vás muselo po posílit – vědomí, že manžel odešel smířený a v pokoji.

Máte pravdu. Víte, já už taky brzo umřu. Jenže jsem Vaculíkovi slíbila, že to tady po nás ještě všechno uspořádám a uklidím.

Ondřej Vaculík

(Deník Referendum.cz, 16. 6. 2015)

V sobotu se v jeho rodném Brumově uskutečnilo poslední rozloučení s Ludvíkem Vaculíkem. Jak se vůbec lze rozloučit, a jakou tíhou se připomíná dvacáté století na ramenou?

Dříve než začnu psát důležité, ale dosti nudné pojednání (už příště) o "novele zákona č. 111/2006 Sb. o pomoci v hmotné nouzi" v obecní praxi, vrátím se několika čtivějšími řádky ještě k pohřbu mého tatínka LV.

Pondělní Lidové noviny o tom přinesly docela výstižnou reportáž, je tam i fotografie, jak neseme tatovu rakev. Pod ní je poznamenáno, že "rakev v čele průvodu nesli Vaculíkovi synové Martin, Ondřej, Jan a Josef, pomohli i vnuci".

Pro nějakou případnou hnidopišskou historii cítím nutnost alespoň zde uvést věci na pravou míru: Rakev nesli Mirek Ptáček, jenž pohybu rakve velel, dále synové jeho bratra Zdeňka Martin a Zdeněk, pak vskutku vnuci Franta (Jankův) a Martin (můj), kteří jako nejvyšší byli vzadu, a já.

Rodina Ptáčků včetně Zdeňkovy ženy Aleny nám od našich dětských let poskytuje v Brumově zázemí, jsou nám brumovským domovem a máme se stále raději. Zdeněk má schopnosti opravdového manažera a všechno kolem pohřbu zorganizoval, i to naše nesení rakve.

Pro mě to byl veliký zážitek – vida, jak malá chybička Lidových novin mi navodila téma: Brumovský hřbitov, kde tatovi mnoho let držela místo paní učitelka Svatoňová, je ve svahu, a onen hrob č. 55, "odkud je pěkný výhled, zvláště když se trochu vysedne," je až u horní zdi.

Svah i dále za zdí, přerušen zářezem železnice, se zvedá a zvedá, až dospěje přes Městskou doubravu (564 m n. m.) k Holému vrchu (830 m). Rakev jsme nesli nejprve od obřadní síně do kostela, což bylo po vrstevnici, a po mši svaté, po dvanácté hodině, kdy vedro spělo k vrcholení, průvodem k onomu hrobu.

Rakev nesli Mirek Ptáček, jenž pohybu rakve velel, dále synové jeho bratra Zdeňka Martin a Zdeněk, pak vnuci Franta (Jankův) a Martin (můj), kteří jako nejvyšší byli vzadu, a já. Foto Jakub Patočka, DR

Co tata umřel, začalo mě bolet koleno, jako by bylo jeho, zatím jenom jedno. (Druhé možná bolí bratra Janka.) Nést k tomu ještě rakev, zdálo se mně vyloučené, a proto nezbytné. Aby si člověk užil jednou provždy každého metru té cesty poslední.

Buben pomalu bil. Hlahol zvonů se zpěvem ptáků vedly nad dechovkou druhou hudební linii, z níž vychází lidová píseň.

Rakev jsme nesli na márách, jevily se z trubek vylitých olovem, ale byly hliníkové. Ačkoli jsem tatu v poslední době uzvedl sám, tak proč je to tak těžké? Zdálo se mi, že alespoň vždy dva z nás nosičů nejenže nenesou, ale na márách visí. Nebylo by nám ve čtyřech lépe? Posud jsem zvyklý vláčet i těžká břemena, běžně jsem nosíval na rameni i dvě lešenářské trubky čtyřky, ale toto, tato?

Tak těžké by to nemělo být, ani kdyby někdo zlomyslně přidal dovnitř k tatovi celé jeho dílo, včetně Staré postele. A to jsme nebyli ani v půlce. Při dalších krocích, levou na buben, mě napadalo, že možná tu váhu či hmotnost břemene nelze odvozovat od fyzikálních zákonitostí.

Třeba člověk strašně ztěžkne, když ho opustí duše. Bez ní bychom se pod tíží svého bytí sotva plazili. A teď neseme tíži bytí skoro devadesátiletého (!), a hmotnost tělesná je zanedbatelná. Na pouhých šesti ramenou spočívá váha lidského osudu, celého dvacátého století, a člověk si na vteřinu může odpočinout jen, když na chvíli se to víc navalí na někoho jiného, kdo zrovna stoupl na kopeček. Teď chápu, proč mají rakev nést nejbližší příbuzní.

Nekráčíme, nejdeme, ale plahočíme se. Možná to tak cítím jenom já, jak se na mě navalila tíha ještě jedna: V kostele sv. Václava mši celebroval Otec Jordán Vinklárek, dominikán, a celoživotní kamarád rodičů. Vždycky je navštěvoval a nebral si servítek, ani když se u nás kvůli odposlouchávání sotva šeptalo. Vždy byl statečný. Zvláště mamince pomohl v době, kdy jí bylo nejhůř, a teď tatovi.

Tu ve své promluvě varoval před ženami, které ze svátosti manželství vychvátí muže, otce dětí, a sobecky si ho přivlastní. Jako by muž byl bez vlastní vůle (a bez viny) a jen se tomu divil jak k hříchu svedený Adam.

V kostele ovšem seděli také Cilka a Jožin, děti Lenky Procházkové, naši nevlastní sourozenci. Otec Jordán mluvil, jako by tam ani nebyli, snad jako by vůbec neměli být. Ale my jsme rádi, že jsou! Že jste, Cilko, Jožine! Museli jste to jako nevinní holt nějak přetrpět.

A proto se mi ty máry tak zařezávaly do ramene, ba snad se kvůli solidaritě měly zařezávat i víc. A my jsme měli, co se mě týče, projít hřbitovní zdí, překonat trať, po cestě na Městskou doubravu by už dechovka ztratila dech, pod Holým vrchem ztrácel by se v dáli i hlahol zvonů a na vrcholu, odkud je, tato, rozhled ještě krásnější, dokonce aniž by člověk musil trochu vysednout, už by zpívali toliko ptáci.

Jen zas nechápu, proč by měli takhle trpět hodní Ptáčkovi, jimž zpěv ptáků je odměnou pramalou. Jenom proto, že spravedlnost není?

Opusťme ale metafyzickou rovinu a vezměme si z celého praktické ponaučení:  Například co se mě týče, měl bych poněkud zhubnout, a pokud jde o mého syna Martina, měl by do budoucna poněkud zesílit.

Na druhé straně pohřeb žehem řeší tenhle problém v rovině fyzikálních zákonitostí úplně perfektně.

Závěrem jen připomínám, že příště si už dáme tu novelu zákona o pomoci v hmotné nouzi, nezapomeňte, prosím, toto důležité téma číst, i když to tedy bude v mém podání pěkná nuda.

Přestalo mě bolet koleno. Tata se čas od času ptával, co nebo jestli vůbec píšu. Čas od času jsem odpovídával vždy stejně, že píšu do Referenda. – Jak a kde se to dá číst? – Bez počítače to nejde. – Tak to je, jako bys nepsal nic. – Ale jemu to vyhovuje, vždycky ho uklidnila maminka.

Vladimír Karfík

(Literární noviny, 11. 6. 2015, s. 17)

Na začátku své spisovatelské dráhy se Ludvík Vaculík snažil románovou formou zachytit a vyjádřit dramatičnost svého stálého střetu, v němž stála nesmlouvavá osobní morálka proti pokřivenému společenskému dění. Ve všech následujících knihách vystupuje jako neskrývaný aktér sám autor. 

Byl Ludvík Vaculík novinář anebo spisovatel? Pozornost se dnes upíná zejména k jeho fejetonům a publicistice, jež v šedesátých letech otřásla základy tehdejšího režimu. Fejeton, který nepřetržitě co týden Vaculík publikuje už čtvrt století, vyvolává dojem, že je především novinář. Jeho dráha fejetonisty se však datuje teprve od chvíle, kdy jako jeden z prvních českých spisovatelů nemohl po roce 1969 publikovat. Filmové a televizní noviny tehdy Vaculíkovi poskytly stálý podčárník, samozřejmě bez uvedení autora, podepsaný provokativní šifrou ffl1. Fejetony to byly výtečné, a jen analfabet by nepoznal, že jde o dílo slovesného tvůrce, zasvěcenější rozeznali i osobitý jazyk.

V sedmdesátých letech se Pavel Kohout s Ludvíkem Vaculíkem domluvili, že je zapotřebí udržovat autorskou aktivitu, a vždy jeden ze skupiny autorů, kteří neměli možnost tisknout, se budou pravidelně střídat aspoň v psaní a rozšiřování fejetonů. Vytrval jenom Vaculík a po celou dobu do konce roku 1989 kromě vlastní tvorby psal soustavně každý měsíc svůj fejeton pro pozdější strojopisný sborník Obsah. Dalo by se tedy říci, že nepříznivým poměrům vděčíme za velkého soudobého autora, který dokázal navázat na velkou nerudovskou tradici, vyrovnat se s ní jak pozorovací schopností, tak slovesným uměním i vtipem, a samozřejmě také vytrvalostí a pílí.

První reakce na Vaculíkův odchod mohly by svědčit pro domněnku, že Ludvík Vaculík byl především novinář. Léta sleduji jeho publicistické působení, a vždy za ním vidím především práci spisovatele. Až na několik významných výjimek (např. projev na IV. sjezdu československých spisovatelů v červnu roku 1967, o rok později provolání Dva tisíce slov), kdy s osobním ručením přijal úkol vyslovit nespokojenost s obecným stavem věcí za společnost je celé jeho dílo, publicistické i beletristické zmáháním "vlastního života vypravěče"; v něm podává sumu svého života.

Jestli na začátku své spisovatelské dráhy se Vaculík snažil románovou formou zachytit a vyjádřit dramatičnost svého stálého střetu, v němž stála nesmlouvavá osobní morálka proti pokřivenému společenskému dění (Rušný dům, Sekyra, Morčata), pak ve všech následujících knihách vystupuje jako neskrývaný aktér sám autor. Svědčí o tom i bezmála půlstoletí práce fejetonisty. Novinářskou publicistiku překračuje bohatě individualizovaným jazykem, ten se až rafinovaně proměňuje podle témat, figur i autorských sdělení, nikdy však neztratí osobitou autorskou syntax. Může se zdát, že fejetony jsou příliš vázané na vnější svět, že jsou příliš samostatně komponované, uzavřené a navzájem izolované časem. Možná jsou tím izolovanější, čím větší jim autor věnuje formální a jazykovou péči a vytváří cizelovaný literární útvar. Shrnuty však do knižní podoby vyvracejí tuto pochybnost, neboť jsou čteny jako celek, a v něm se vyjevuje jejich souvislost, jež je dána osobnostním autorovým vkladem s autorovou intencí.

S vědomím velkých románů Ludvíka Vaculíka, Sekyry a Morčat, teprve Český snář obnažuje základy jeho přístupu k tvorbě. Autenticita, jež se stala požadavkem literatury zhruba od čtyřicátých let, rehabilitovala deník jako svébytný literární útvar. Vaculík se k deníku přihlásil Českým snářem, v němž učinil dny svého života v jednom roce nejenom obsahem, ale i kompoziční osou knihy. Ještě zřetelněji se Vaculíkova tvůrčí metoda vyjevila poté, když začal vydávat své juvenilie, školní deníky a zápisky z let učňovských, jejichž intence nebyla literární, a literaturou se staly teprve knižním vydáním. Jsou však předobrazem pozdějšího Vaculíkova díla. Český snář je dílo zcela originální, využívá všeho, co si autor od svých žákovských deníků osvojil, i zkušenost s psaním fejetonů se v něm projevila, a přece je dílem zcela originálním a novým. Před autorem totiž stálo volní rozhodnutí: rok života, o němž se rozhodl vydat literární svědectví.

Soukromý deník běžně vzniká bez větších kompozičních zásahů, autor nemá problém s konzistencí záznamů ani s konečným tvarem - pokud se nerozhodne pro knižní vydání, ale i tehdy jde zpravidla o slovesnou úpravu. Deník vlastně nebývá uzavřen, a pokud je některý zápis poslední, pak je to z příčin, jež nevyplývají z textu, ale z vnějších okolností, z rozhodnutí, kdy jej autor ukončí.

Záměr deníkových zápisů, z nichž Vaculík vytvářel Český snář, vycházel sice z autentických denních záznamů, ale od počátku byl zamýšlen jako román. Vzniklo tu napětí mezi autentičností a literární stylizací. U deníku, který je koncipován jako autentický, je vazba autor-text samozřejmá. Román však vyžaduje vnitřní stavbu, jež ho drží pohromadě, a k tomu nestačí gesto sebeupřímnějšího vypravěče. Záznamy musí být vedeny s představou budoucí kompozice díla, a k tomu nestačí pouhé stylistické zásahy před knižním vydáním. Vztah autor-text tedy Vaculík obrací. Deníkové záznamy přestávají být v průběhu psaní knihy přímou, bezprostřední reflexí, ale pronikají do života a stávají se jeho součástí. Prací na Českém snáři vstoupila kniha do života autora a usazena v jeho smyslech začala spoluurčovat rok básníkova života. Došlo k mimořádnému efektu, který pak Vaculíkovu tvorbu charakterizuje: zatímco autor píše knihu, ona píše jeho osud: "Já si svůj osud dopředu asi píšu." Při psaní Českého snáře si autor s pohledem na vše, co předtím napsal, uvědomuje sepětí tvorby s osudem: "Všecko se splnilo, došlo na má nejhorší tušení, zatímco mé hojivé naděje neměly v ničem pravdu. Nejenom všechny úspěchy, ale i všechny nezdary, poklesky i pády jsem si jakoby předepsal do partitury a potom je odehrával." 

Toto je nerv celého díla Ludvíka Vaculíka, jež se v sobotu 6. června uzavřelo: bytostné sepětí imaginace, práce a života, tak jedinečné.

Ivan Klíma

(Lidové noviny, 8. 6. 2015, s. 3)

Pracoval jsem v druhé polovině padesátých let kratičkou dobu, než mě pro mé neudržitelně protistátní názory vyhodili, v týdeníku Květy – zároveň jsem byl členem redakční rady časopisu Květen, časopisu sice s podobně znějícím názvem, ale nesouměřitelným obsahem. Zatímco Květy měly za cíl nenápadně a stravitelně šířit oficiální komunistickou doktrínu, Květen byl určen pro mladé a začínající spisovatele, a protože měl jen nepatrný náklad, cenzura mu strpěla, co by v jiných časopisech jen stěží prošlo. V Květnu se tehdy zrodilo literární směřování, pro které kritici vymysleli zobecňující název: poezie všedního dne. Začínali tu třeba Miroslav Holub, Jiří Šotola, Josef Brukner či Karel Šiktanc. Já měl na starosti prózu. Jenže, jak je v české tradici, zatímco básníků byla hojnost až chorobná, prozaiků bylo nemnoho. Tehdy mě kdosi v redakci Květů upozornil, že v korektorně pracuje mladíček, co taky spisuje. Mladíček byl o pět let starší než já (tedy mu bylo už celých třicet!) a měl spolu se svou ženou za sebou zkušenost vychovatele v internátu, o tom právě jeho spisování vypovídalo. Vzpomínám si, že mě na rukopise snad nejvíc zaujalo, jak krásně autor psal o své ženě. 

Tak jsem se seznámil s Ludvíkem. Něco z jeho zápisků jsme v Květnu otiskli, hned nato mi nabídl vynikající povídku z vojenského prostředí Kinosál, která pak vyšla také v Květnu. (Ani si nejsem s to vybavit, jestli ji později do nějakého souboru svých povídek zařadil.) Na jeho pedagogickou ságu jsem si vzpomněl, když jsem nastoupil do nakladatelství Československého spisovatele. Ludvík tehdy dostal několikaměsíční stipendium Literárního fondu a ze zápisků vznikla jeho první pozoruhodná románová próza Rušný dům. 

Člověk nadměrně skromný

Ludvík byl původem z Valašska a po celý život mu zůstal pohled venkovana, který se trochu s nedůvěrou, trochu nazlobeně dívá na zkažený velkoměstský svět. Pokud mě nemýlí paměť, začínal svoji novinářskou dráhu v rozhlasu a z něho přešel do Literárních novin, a to v éře jejich největší proslulosti, za niž vděčily i jeho fejetonům či reportážím. Ludvík byl geniální fejetonista, jakoby dovršitel tradice počínající Havlíčkem a pokračující Karlem Čapkem. Když jsme vydávali samizdatový Obsah, své fejetony přinášel vždy na žlutém papíru, takže podle toho lze rozeznat originály od dalších a hojných opisů. O stovkách jeho dalších fejetonů nemusím čtenářům Lidovek vykládat. Jakkoliv nejraději se v nich vracel do rodného Valaška a do dob, kdy tu šťastně pásával krávy, obsáhl dění u nás i ve světě, a to svým neopakovatelným osobitým způsobem. 

Ludvík byl člověk až nadměrně skromný, netoužil po poctách ani funkcích, byl také svým způsobem konzervativní, nepodařilo se mi ho přemluvit, aby si pořídil počítač, a tedy užíval výhod e-mailů. Pokud vím, nosíval své fejetony do redakce pěkně z ruky do ruky. 

Měl sice telefon, ale po zkušenostech z minulého režimu k němu choval nedůvěru. A tak, pokud jsem s ním chtěl mluvit, bylo třeba zajet do Veletržní případně do Dobřichovic. Naštěstí každé setkání s ním, stejně jako s jeho ženou Madlou anebo i s kterýmkoliv z jeho tří synů, patřilo k tomu nejcennějšímu, co člověku život nabízel. 

Ludvíkovi po celý život zůstal pohled venkovana, který se trochu s nedůvěrou, trochu nazlobeně dívá na zkažený velkoměstský svět. Ve svých fejetonech obsáhl dění u nás i ve světě, a to svým neopakovatelným osobitým způsobem. 

Jiří Peňás

(Lidové noviny, 8. 6. 2015, s. 1)

Ludvík Vaculík zemřel klidně krátce po druhé hodině v sobotu odpoledne v domě v Dobřichovicích, kde Vaculíkovi trávili obvykle léto. Ten dům se zahradou patří do vaculíkovského světa, stejně jako rodiště ve valašském Brumově, kde bude v sobotu pohřben. Nebo jako ulice Veletržní v Holešovicích, kde většinu života prožil se svými syny a svou věrnou a jedinečnou ženou Madlou a odkud vycházel na své pochůzky, v nichž pokračoval v nerudovsko-nezvalovské tradici "pražských chodců". 

Tento vnější svět, od něhož se v posledních letech už silně vzdaloval, tedy osiřel a zůstává už jen v jeho knihách, fejetonech, denících, dopisech, pěsničkách, v záznamech jeho veřejného, spisovatelského, ale i soukromého, ba intimního konání. 

A pak v paměti těch, kteří "pana Ludvíka" buď znali osobně, což nebylo zas tak výjimečné, neboť Vaculík byl společenský člověk, i když ne vždy snadným způsobem, tedy žádný brach nebo kumpán... Nebo ho znali jako svého oblíbeného autora v novinách, tedy především jako fejetonistu a v posledních pětadvaceti letech autora Posledního slova v LN, s nímž často souhlasili a občas nesouhlasili, ale vždy to snad četli s tím, že to Vaculík "pěkně napsal". 

Nebo jako spisovatele, jímž byl nejvíc, jenže otázka je jakým, rozhodně ne jednoduše zařaditelným. 

Protože Vaculík byl ten typ spisovatele, v němž se všechno žité, promyšlené a procítěné prolínalo, vstupovalo do sebe, obohacovalo i popíralo. Byl to spisovatel zvláštního druhu. Každý velký spisovatel – a on byl velký spisovatel – je zvláštní případ. Ale u Vaculíka to platilo zesíleně. 

Vaculík nebyl vypravěč příběhů a konstruktér fabulí, a přesto psal tak, že tam, kde se jiní pachtí, aby mu figury aspoň mávaly rukama, jeho postavy žijí celým tělem i duchem. Nebyl to autor intelektuální či elitní literatury, ale tam, kde jiní horko těžko dají dohromady myšlenku, jich Vaculík mohl pět zamlčet a stejně tam jsou. 

Svět plný hádanek a mystérií 

Jeho psaní bylo především soustavnou reflexí a nic pro něj není typičtější než neustálé, pozorné, ba umanuté pozorování věcí obecných a intimních v zrcadle lidského a přírodního řádu. K němu se snažil stále dojít přímou a neuhýbající cestou, což právě vedlo ke komplikovanosti a záhadnosti této cesty. Vaculíkův svět měl základy v patriarchálním, venkovském prostředí, kde věci platí podle daného a osvědčeného řádu, ale málo který svět v české literatuře je tak naplněn otázkami a pochybnostmi jako ten jeho. Jednoznačným a lehce přehledným se může jevit jen povrchnímu pozorovateli. Ve své podstatě je plný hádanek a protimluvů, nejasností a záhad, tajemství a mystérií. Vaculíkovo psaní bylo způsobem, jak do té hlubiny nahlédnout a jak proniknout i k těm nejsložitěji proniknutelným obsahům. Dosahoval toho s volností a svobodou, která byla v moderní české literatuře zcela vzácná a právě u něj došla jednoho z vrcholů. 

Vaculík nebyl spisovatel "běžného" typu. Sám o tom občas psal, že u něj to není tak, že najde téma, které by mohlo být zajímavé, a pak ho co nejlépe zpracuje: jako někteří jeho kolegové. Jeho téma byl on sám a pak všechno kolem. Psaní bylo u něj více než u koho jiného (i když samozřejmě v české literatuře nebyl úplná výjimka: Deml, Hrabal...) spojené s fyzickou osobností konkrétního Ludvíka Vaculíka, a tato bytost se do něj otiskovala celá: celou svou tíhou, svými city, rozumem, intelektem, smysly, a se všemi svými rozpory, umanutostmi, paradoxy – a že jich ve Vaculíkovi bylo... Ale především se svou jedinečnou vnímavostí, důvtipností a jazykovým mistrovstvím, se kterým byl schopen "věci života" a "věci poměrů" vyhmátnout a pojmenovat. Nešlo u něj vlastně určit, co byl okraj a co centrum. 

Byly to jeho reportáže, které už zkraje 60. let signalizovaly, že se něco ve společnosti hýbe? Byla to Sekyra, spolu s Kunderovým Žertem, román, který definoval česká 60. léta? Byl to projev na Sjezdu spisovatelů v roce 1967, ve kterém jednoduchou nevyvratitelnou větou vystihl absurditu vedoucí úlohy strany? Nebo Dva tisíce slov, které psát původně nechtěl, ale pak když už seděl nad tím bílým papírem, uvědomil si, že to musí napsat tak, aby se něco pohnulo, což se stalo? Byl to pak způsob, jak se choval za normalizace: jako by byl svobodný člověk, o čemž psal způsobem, kterým překračoval i ty hranice svobody, jež jako by byla skutečnou svobodou? 

Nebo byl jeho střed ve fejetonech, v cyklickém Jaro je tady, ve kterém rok co rok připomínal, že navzdory všemu život a přírodu jen tak něco nepřekoná? Nebo v Českém snáři, v tom veselém bedekru českou pohřební krajinou? A co jeho osobní, jak jen možno intimní, sebe a jiné odhalující prózy, Jak se dělá chlapec, Loučení k panně..., ve kterých jako by učil mladé zajíce, jak vypadá tělesná láska a zároveň jaké z toho jsou následky pro duši, kterou je nutné opatrovat. 

Vaculík byl zároveň – a v tom mu mohl v české kultuře konkurovat jen Václav Havel – postava historická. Od poloviny 60. let byl u všeho důležitého, co se v té zemi dělo: Pražské jaro, Charta 77, listopad ’89 (i když tam jaksi paradoxně, bez toho, aby na Letné promluvil, což bylo možná důležitější, protože pak bylo o to zajímavější, co by tam řekl...), pak rozdělení státu, naposledy snad televizní krize... Občas se vyjadřoval, občas sám "agendu" určoval. 

Vždy tam ale byl, dalo by se říct, sobě samému navzdory. Jeho angažovanost neplynula u něj ze společenské ambice a dravosti, a nejspíš ani ne z ušlechtilého pocitu odpovědnosti. To by bylo nevaculíkovské. On u toho byl, protože to tak přišlo. Poměry zkrátka byly takové, že si vyžádaly, aby se do nich zamíchal, a jeho hlas byl takový, že byl slyšet, neboť to byl hlas Vaculíkův. Ten se vždy poznal, neboť měl tu vaculíkovskou kvalitu. Vaculík je de facto vyvrácením teze, že slovo nemá už hodnotu. Má ji i teď, jen musí být výstižné a nemusí se hned projevit. 

Jedním z rysů Vaculíkova angažovaného a kritického postoje byla skutečnost, stále do věcí a poměrů mluvil, ale nepřipustil, aby mu zůstala jako společenská funkce či závazek. Jeho autorství Dvou tisíc slov byla výjimečná akce výjimečného novináře ve výjimečné chvíli. V Chartě si vyhradil pozici, v níž hrál a konal na svém vlastním hřišti – patřil k nejznámějším tvářím opozice, ale nikdy nebyl mluvčím Charty. Psal tak, jako by neměl bedlivé čtenáře v úřadovnách Státní bezpečnosti, ba někdy psal jako i pro ně – charakteristickým vaculíkovským vtipem bylo, že své texty posílal přímo svému estébákovi. Nikdy ale jeho neposlušnost a angažovanost nechtěla sloužit vlastním věcem. Nevstupoval do veřejných anebo disidentských debat jako instituce, a když bylo nebezpečí, že jí začal být, zachoval se tak, že jí zase přestal být. Nikdy by proto nemohl být ve standardní politice, protože by v ní mluvil tak přirozeným jazykem, že by běžného voliče vyděsil, i když by mluvil v jeho zájmu a k jeho prospěchu. 

Vedle této veřejné podoby existovala druhá tvář Vaculíkovy literární – a zase – lidské osobnosti, ta, co se projevovala v jeho vrcholně intimních textech – počínaje deníky, které si začal psát na začátku normalizace (Nepaměti), přes Český snář, kde si metodu prověřuje a pak dokonale osvojuje, až k těm trýznivě odhalujícím knihám Jak se dělá chlapec a Loučení k panně. Nehledě na texty, které Vaculík napsal, ale k jejichž vydání nesvolil a znají je jen jeho přátelé... 

Blízkost, s níž své intimissimo Vaculík v těch knihách předložil, nemá v české literatuře obdoby, snad s výjimku Jakuba Demla a Slováka Dominika Tatarky, který jaksi k české literatuře patří – a na Vaculíka měl podstatný vliv. Do Vaculíkova soukromí v těchto knihách čtenář nenahlíží klíčovou dírkou, ale jako by seděl u něj v pokoji u jeho postele a on v jeho přítomnosti své konání ještě komentoval. Stendhal napsal, že romanopisec je ten, kdo rozestavuje zrcadla podél cest. S trochou nadsázky by se dalo říct, že Vaculík ta zrcadla nastavil u své intimity. Bylo to něco, s čím si lámali lidé, kterým byl Vaculík blízký, hlavy a raději o tom nemluvili nahlas a před ním – a před jeho blízkými. Žít s Vaculíkem znamenalo ale stát se předmětem jeho psaní. Dobrovolným i nedobrovolným. 

Čas myslím tyto rány zahladí a dá třeba i smysl té otevřenosti, která se někomu mohla zdát i bezohledná. Nebo na ni dá zapomenout, kdo ví. 

Záhada a rébus 

Vaculík je v každém případě záhada a rébus. A to přesto, že to tak na první pohled nevypadá, protože vždy přece psal srozumitelně, což je také jedna z hodnot, která není vůbec samozřejmá. Najde se v něm mnoho věcí jdoucích proti srsti, mnoho příkladů jakýchsi reakčních stereotypů, tradicionalistických pravd "selského rozumu". Občas se vyjádřil bezohledně, že to člověka zabolelo. Soustavně kritizoval spoustu věcí: mobily, ženy, které nenosí sukni, televizi, úpadek zdvořilosti, ceremoniality a mravů, rozhlasové šlágry, reklamu, kterou nazval "uměním hovna". Vše, co zrychluje a usnadňuje pohodlný život, ale odebírá mu tak náročnost a odpovědnost, aspoň on to tak viděl. 

Vaculík ale nebyl v pravém smyslu konzervativec. Konzervativismus se spojuje s přijetím jisté loajality k poměrům, se smířením, že věci jsou správné, když je chce a přijímá většina lidí. Vaculíkovo "staromilství" bylo naopak v něčem revoluční a progresivní. Byl to spíš antimodernistický nonkonformismus, vycházející z představy – často evidentní –, že nové často ničí staré hodnoty, které je nutno nonkonformně a provokativně hájit, třeba za cenu zesměšnění se. 

Spor absolutního nároku s vědomím jeho nedosažitelnosti

Jeho sklony k netolerantnímu střežení světa, jak by si ho on představoval, se však přesto zásadně lišily od jiných patriarchů zemitosti. U Vaculíka je totiž vždy (někdy třeba hůř postřehnutelně) přítomný dramatický – a díky tomu zároveň komický a humor vytvářející – spor vnějšího absolutního nároku a vnitřního vědomí jeho nedosažitelnosti. Z tohoto vědomého a stále vylepšovaného donkichotsví vychází ta nesporná působivost jeho textů, které člověk nečte proto, aby s autorem souhlasil nebo se s ním utvrdil ve svých názorech. Ale proto, že v nich je svrchovaným způsobem vyjádřena originální bytost, která se dotýká obsahů nejkomplikovanějších, a přitom vychází z věcí zcela obyčejných. Tak obyčejných, jako jsou krtince, které se mu zase objevily na zahrádce, nebo ptačí budky, které musí na jaře opravit. 

Toto prolnutí dějin, člověka a přírody bylo ve Vaculíkově podání stále předmětem živého, neotupitelného zájmu a úžasu, a i když naše vnitřní vybavení, zkušenosti a názory mohly být s těmi jeho v různé míře rozdílné, přesto ho člověk mohl číst tak, že se to dotýkalo samého středu naší existence. Ten střed Vaculík zaplňoval, a přestože odešel po naplněném a bohatě završeném životě, bude tady citelně chybět. To už je ale naše starost – o tu zahradu. Ne jeho.

Břetislav Rychlík

(Lidové noviny, 8. 6. 2015, s. 2)

Vloni v létě mi kolem jedné hodiny v noci zazvonil telefon. Ludvík Vaculík? Ten nikdy v noci netelefonuje: "Bréťo, já su na letišti a už odlétám. Majú tady nemocnicu, mluvil jsem o vás s doktorama a zjistíl jsem, že máte vysoký kredit, jste tady vysoce kredibilní člověk. Tož já se loučím a už odlétám…" Volal jsem to vyplašeně jeho synovi Jankovi. "To je dobře, on totiž tata je v nemocnici a měl čtyři skoro smrtelné choroby pro jeho věk krátce po sobě (sepsi, žlučníkový záchvat, infarkt a zápal plic). A má v sobě různé silné prášky, tak si pod jejich vlivem myslí, že je v nemocnici na letišti. Ale to je dobře, že ti sám volal." 

Umět všecko líp než ostatní 

Když jsme natáčeli Valašský snář, čtyřdílný seriál o Ludvíkově rodném kraji, polepšil o dvě sloky valašskou píseň z Lidečka (Nad Lidečkem zelený háj, tam je, Bože, veselý kraj…): "Nad Brumovem je to samé, Bože, nech to tak ostane. Je tam kdesi stará jama, ta tam istě čeká na mňa." Tak tedy od 6. června se úděl "jamy" naplnil. 

Tu jamu využíval v Brumově-Bylnici při svém indiánském období, když jako náčelník Černý pardál vedl svůj kmen Yaquiů. "Udělali jsme si čelenky z husích per, které jsme obarvili. Já jsem jich měl dvanáct, ostatní po šesti." Jama je nad loukou Řehonůřkou, zvanou Ludvíkovými valašskými indiány Arizona. Jednou dokonce přepadli vlak. Černý pardál dal pokyn střílet šípy, ale těsně nad vlak. Těsně a nad. ("Protože dobře zhotovený šíp musí být vystřelen. Naostřený oštěp bude vržen… Říkám nad, ale říkám taky těsně! Muselo to být nevšední překvapení pro nedělní cestující vyložené v oknech pomalého dobrého vlaku, když se nás asi deset – ale proč neříct, že padesát – zvedlo z prérie a s řevem vrhlo proti vlaku a mrak šípů zasvištěl těsně."). Jeden valašský indián jménem Kulhavý pes střelil těsně, ale pod. Šíp vletěl oknem do vlaku a všecky rudochy pochytal železničář. ("Na listině stála pak jména nikoliv jako Svištící šíp, Krákorající havran, Kulhavý pes, Mes-haba, Černý pardál…, nýbrž Lorenc, Kozáček, Vilímek, Ambrož, Klok, Loucký a Vaculík. Jako teď cítím svůj tehdejší úžas, že se může dobrý úmysl tak škaredě vyvinout.") 

Obdobně se vyvinul i Ludvíkův dobrý úmysl vstoupit do strany komunistů. "Udělal jsem řadu hloupostí. Ta největší hloupost byl můj vstup do komunistické strany. Já jsem už za čtrnáct dní věděl, že tam nepatřím. Ale rozhodl jsem se, že nevystoupím, budu proti tomu bojovat a nechám se vyhodit. To mně dalo pozitivní program pro celý život." 

K spisovatelovým osmdesátinám jsem napsal, že se mi zdá, jako by tyto dvě události vykolíkovaly terén, po kterém se Ludvík pohybuje dodnes. Kdo vyrůstal v klukovských venkovských tlupách, ví, jakou sílu, inteligenci a autoritu musí mít jejich vůdce. Jakým jevištěm musí být jeho hlava, aby doma nebo při pasení koz viděl všecky ty vzrušující hry a dobrodružství. Ale kolik neuvěřitelné umíněnosti, odvahy a vytrvalosti je třeba k umění vtisknout tento program ostatním děckům. 

A ještě musíte všecko umět líp než ostatní. Od výroby luku, šípů, oštěpů, praků po odvážné vystřelení. Podívejte se teď, kolikrát a v jak nepředstavitelně nebezpečných situacích nečekaně vystřelil šíp nebo vrhnul oštěp. Byl sotva tři měsíce přijatý mezi československé spisovatele a už vystřelil moci rovnou mezi oči. S žádným ze spisovatelů se do té doby blíže neznal a nekamarádil ani doma nikomu dopředu neřekl, co udělá. Osamělý indián se postavil na tribunu, přesně zamířil a natáhl tětivu. Šel domů, tam mlčky ulehl. Od rána začalo šílenství. S tím zabodnutým šípem musel chodit komunismus po ulicích, mezi lidmi, ten projev si lidé opisovali. Komunismus byl náhle nahý, celý národ se mu smál, komunismus zuřil, zkoušel to vztekle vyrvat, vytáhnout to nešlo, vidět to bylo z celého světa, hlavně z Kremlu. Oštěp dvou tisíců slov byl zase vržený s razancí, odvahou a přesností valašského Delawara. Říkalo se, že tanky bratrské pomoci přijely hlavně kvůli tomuto činu. Málo se ví, že slavný Seifertův projev k mladým lidem po upálení Jana Palacha napsal Ludvík Vaculík… 

Návrat syna valašského tesaře blíž k horám

V Ludvíkově psaní bylo znát, jak se mu do zacházení s jazykem otisknul terén a barvy Bílých Karpat. Dlouholeté pozorování indiána pasoucího kozy. Na pastvě si máte čas všímat nekonečnosti oblohy, mraků, ale i cvrčka, struktury kamene, barvy květu, kmene stromu. Svět se vám spojuje poznenáhlu v živou bytost. Vysoké s nízkým, velké a nekonečné smaličkým. Takto ožívají jeho řečí postavy, gesta, vůně, barvy a děje, že cítíte, jak se vám čtení zhmotňuje. A taky cítíte v jeho jazyce folklor, vědomosti lidu, rázovitost, melodičnost a poezii i metafory moravských lidových pěsniček. 

Vždycky se mi zdálo směšné se tomu u Ludvíka vysmívat. Věděl, že zpívání je čidlo, kterým osahává duševní terén v sobě i kolem sebe. Na každou lidskou situaci je písnička. Valašský kroj si nechal ušít, aby bylo na světě o jeden víc. Pohyboval se v něm suverénně i na našem Horňácku, protože tam se kroj bere jako průkaz rodokmenu. Ludvík miloval píseň Na horách studénky, sú moje šenkérky… na horách větrové, sú moji bratrové, oni mně pomožú, když sám výš nemožu. V létě 1989 ve Strážnici ležela tato píseň v amfiteátru folklorních slavností s polepšenou slokou (byl to první Vaculík tištěný po letech, byť anonymně): Až večer nastane, tam chcu mět ustlané. Jak na vás zavolám, berte sa blíž k horám. 

Na brumovském hřbitově pod nejvyšším kopcem valašské části Bílých Karpat Holým vrchem má Ludvík hrob od velehradského sochaře Otmara Olivy. Ten hrob mu původně nechtěli komunisti dovolit, tak si ho pořídila jeho paní učitelka Svatoňová a Ludvíka tam jaksi pozvala na návštěvu. Za hřbitovem vede trať s tunelem, který stavěl Ludvíkův tata. Na tunelu je datum 1926. Datum roku, v němž se 23. července (první den znamení Lva) Ludvík Vaculík narodil. Poslední dobou už cítil, že výš nemože. Nepovažoval to za důstojné. Teď se valašský náčelník vrátí blíž horám. 

"Život je napřed moc pomalý, a naráz je všechno pryč," napsal v Srpnovém dnu v roce 1990, v prvním po patnácti letech, kdy ho žádný kapitán Čermák, vlastním jménem Otakar Černý, nepředvolal k hlášení, kde bude o jeho státním svátku. Ten režim, povahou zbabělý a ubožácký jak jeho kapitáni, kteří ho nedokázali svým terorem držet jinak než pod cizími jmény, pomohl povalit Ludvík Vaculík i proto, že se pod všechno své, zlé i dobré, s neslýchanou otevřeností nebál podepsat. Myslím, že v synovi valašského tesaře odešla jedna z největších postav našeho národa. Stahuje se hrdlo, zadržuju slzy. Tiše za ním zpívám sloku polepšené horňácké písně, kterou jsme rádi zpívali spolu: Smi³uj sa, pane, nad mojú dušú, jak sa smi³uje kocúr nad myšú.

Jan Vaculík

(Lidové noviny, 16. 6. 2015, s. 11)

Začnu omluvou. Půjčili jsme si na internetu fotku, bez dovolení. Drsněji šlo by říci: ukradli. Mohlo by nás omlouvat, že to bylo v tísni a že jsme obrázek nepoužili k vlastnímu obohacení. Říkali jsme si: co na tom, obrázek se mihne mezi květinami na jednom venkovském pohřbu, nikdo si nevšimne. Spolupachatelem se stal, nikoliv z vlastní vůle, brumovský fotograf Mirek Pinďák. Navedli jsme ho, ať zkusí stáhnout něco z internetu, a dali mu několik tipů. Vybral si jeden z nich, zalitoval, že internetový obrázek má asi o milion pixelů míň, než by bylo potřebné, ale slíbil, že to nějak upraví. Věřili jsme mu: však velcí malíři se taky dokázali vyjádřit jenom pár ťupkama. Příští den byl obrázek na velké desce na světě.

Když je teď po všem a já se dívám na mediální ohlas, zatrnulo mi: všude, ve všech reportážích z brumovského pohřbu ten obrázek je a vždycky na čelném místě. Bodejť: vždyť ztělesňuje toho, o němž je řeč! Znovu jsem tu fotku přes google vyhledal, abych zjistil, odkud pochází: shodou okolností z LN, rozhovor z 23. 8. 2008. Docela jsem si oddechnul. Fotograf: Ondřej Němec. Začetl jsem se do rozhovoru a najednou tam vidím černé na bílém: "Máte to mít, je to váš portrét," pravila redaktorka. Oddechnul jsem si podruhé: když je nějaký portrét můj, tak mi přece nikdo nemůže bránit, abych ho měl postavený u rakve, no ne?

Ale i tak se sluší fotografu Ondřeji Němcovi poděkovat a omluvit se, že jsme si fotku půjčili bez dovolení. Ona je totiž opravdu pěkná. To jsme si naplno uvědomili teprve s tím, jak jsme ji postupně poponášeli a putovala s námi celý den: ze smuteční síně do kostela, pak k hrobu, pak do restaurace a nakonec pozdě v noci, to už v užším kroužku, s námi zakončila pietní pijatiku na Královci. Tata tím zůstal dobře s nama a všecko poslouchal.

Na druhém místě chci za celou rodinu poděkovat Lidovým novinám, jak o tatovi krásně psaly a kolik místa mu v těchto dnech věnovaly. A když už jsem v tom: moc děkujeme všem, kdo se vydali na tu cestu do Brumova. Zvláštní rychlík vyjížděl z Prahy ráno už v 5:19, a přesto byl prý natřískaný. Dálnice se pod tím náporem dokonce ucpala. Děkujeme za účast i za věnce a květiny, jimiž jste tatu zahrnuli, opravdu.

A teď k samotnému pohřbu: vesnický pohřeb v Brumově se odvíjí podle zvykového práva. Umírá se dost často, takže se ví, co a jak má být. Zdeňa, náš zásadní přítel a zmocněnec v Brumově, nám vysvětlil krok po kroku, jak se věci budou dít. Měli jsme zajistit tři chlapy, kteří ponesou rakev; další tři byli z jeho rodiny. Silné chlapy: hřbitovem k hrobu se jde fest do kopce. Než se rakev zdvihne a odnáší z kostela, tak se s ní třikrát ťukne o zem: to proto prý, aby se zdůraznilo, že tam zemřelý má být jako doma. V přípravě se pamatuje i na nejmenší detaily. "Muzikantom kromě sjednaného honoráře se dává litr slivovice a hrobníkom litr bar jakej kořauky."

Nakonec všecko šlo, jak má být. Byl to krásný pohřeb. Byl to taky tatův zatím poslední etnografický počin, a všichni jsme si jej dobře užili. Díky.

Alena Slezáková

(Mladá fronta Dnes, 8. 6. 2015, s. 1)

Byl jednou z nejpozoruhodnějších osobností soudobé české kultury a společnosti. Osobností značně svéráznou díky své zásadovosti, upřímnosti a snad až jisté zarputilosti. Spisovatel a novinář Ludvík Vaculík (88) v sobotu zemřel. 

Za války jako mladíček pracoval u Bati ve Zlíně, po ní vystudoval Vysokou školu politickou a sociální a do roku 1953, kdy začala jeho novinářská a posléze i literární kariéra, působil v různých profesích, mimo jiné i jako vychovatel. Své zážitky vložil do své románové prvotiny Rušný dům, jež vyšla v roce 1963 a v níž se již objevily prvky opozice proti tehdejšímu režimu. 

Neboť Vaculík, jenž hned po válce vstoupil stejně jako mnoho dalších mladých intelektuálů do komunistické strany s přesvědčením o nutnosti vybudovat spravedlivější společnost, začal poměrně záhy narážet na rozpor mezi politickými proklamacemi a realitou. Rozpor, který čestného a upřímného muže musel drtit. V roce 1966, v době, kdy Vaculík po působení v nakladatelství Rudé právo a v Československém rozhlase již pracoval v Literárních novinách, vydal román Sekyra, spolu s Kunderovým Žertem nejzásadnější knihu šedesátých let. 

K bratrovi do valašské vesnice přijíždí pražský redaktor a návštěva se mu stává podnětem k rekapitulaci vlastního života a zejména života jeho zesnulého otce, po únoru 1948 komunistického funkcionáře, jenž se ztotožnil se správností stranické linie a postupně se odcizuje lidem. Částečně autobiografický román s četnými publicistickými prvky je vlastně jakousi stížností na to, co se stalo s ideály a snem o lepším světě. 

Naplno pak svou stížnost Vaculík formuloval v proslulém projevu na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce 1967. Čteme-li tento text dnes, téměř po půl století, dýchá z něj hluboký autorův smutek a roztrpčení. 

Analýza moci a jejího zneužití je precizní a výstižná: "Kde vláda pořád a dlouho stojí, padá občan. Kam padá? Nevyhovím nepřátelům a neřeknu, že občan padá na popravišti. To jen několik desítek nebo několik set občanů. I přátelé však vědí, že to stačí, neboť pak následuje pád třeba celého národa do strachu, politické netečnosti a občanské rezignace," říká Vaculík a připomíná, že za dvacet let budování socialismu u nás nebyla vyřešena žádná základní lidská otázka. A jeho závěrečné "nevím" po úvaze, zda je sen o lepším světě vůbec uskutečnitelný, je výrazem Vaculíkovy upřímnosti i beznaděje. 

Následky jsou známé: Vaculík a několik dalších spisovatelů, kteří rovněž pronesli kritické projevy, byli vyloučeni z KSČ a Literární noviny byly Svazu spisovatelů "odňaty". Ale to už se blížilo pražské jaro a nejslavnější Vaculíkův text: 2 000 slov. 

Nejslavnější text: 2 000 slov 

Manifest 2 000 slov, které patří dělníkům, zemědělcům, úředníkům, umělcům a všem, vyšel v Literárních listech a několika celostátních denících 27. června 1968 a Vaculík sám jej označil za "výzvu k občanské vzpouře nenásilím". "Obracíme se na vás v tomto okamžiku naděje, která je však pořád ohrožena. Trvala několik měsíců, než mnozí z nás uvěřili, že mohou promluvit, mnozí však nevěří ani teď. Ale promluvili jsme už tak a tolik se odkryli, že svůj úmysl zlidštit tento režim musíme jedině dokončit. Jinak by odplata starých sil byla krutá. Obracíme se hlavně na ty, kdo zatím jen čekali. Čas, který nastává, bude rozhodující pro mnoho let." 

Jenže čas, který nastal, vše změnil. Reformní vedení komunistické strany manifest odmítlo a za necelé dva měsíce se Československo stalo obětí okupace vojsky Varšavské smlouvy. Za nastupující normalizace byl označen za kontrarevoluční dokument. Pro Vaculíka a desetitisíce dalších nastalo dvacet let oficiálního mlčení. 

Vaculík však nemlčel. V roce 1972 založil s několika přáteli samizdatovou edici Petlice, kde vycházely knihy proskribovaných autorů – včetně jeho Morčat. Projekt strojopisného opisování literárních děl se rozrostl do obrovských rozměrů, celkem v Petlici vyšlo na 370 titulů prozaických i básnických Ivanem Klímou počínaje a Seifertovým Morovým sloupem konče. A samozřejmě nádherné Vaculíkovy fejetony a Český snář, detailní deníkový autorův záznam o jeho životě, jenž byl svým způsobem i políčkem do tváře StB, která Vaculíka doslova na každém kroku sledovala. Mimochodem: je kuriózní, že ačkoliv Vaculík vládnoucí moc neustále provokoval, ta si nikdy netroufla ho za jeho činy soudit, i když sahala k neuvěřitelně špinavým trikům. 

Například když po Chartě 77, mezi jejíž přední signatáře patřil, nechala zveřejnit jeho nahé fotografie. A dostával "výstrahy", což byl takový předstupeň před kriminálem – třeba za fejeton Komunismus je bití z počátku února 1989. 

V té době už byl Vaculík jedním z předních autorů samizdatových Lidových novin a fejetonem reagoval na brutální policejní zásahy proti demonstrantům za Palachova týdne. Jak později uvedl v předmluvě ke knize Poslední slovo, redakce text z opatrnosti odmítla, autor její důvody uznal a dal jej do oběhu sám. Jak už uvedeno, dostal za něj "prokurátorskou výstrahu". 

Dodnes je poučná jedna jeho pasáž: "Jednu těžkou myšlenku však máme: kde se vzalo tolik surovců v uniformě i v civilu, kdo je tak vychoval a řídil? Až dnešní prozatímní vláda odejde, kam dáme tolik defektních osob?" Bohužel: mnozí jsou stále mezi námi. 

Únik do mikrokosmu 

Po listopadu 1989 mohl Vaculík konečně opustit roli disidenta a vydavatele samizdatu a vrátit se do veřejného života jako břitký komentátor událostí i jako spisovatel. Jeho často samorostlé názory byly přijímány tu souhlasně, tu odmítavě, vždy však budily zájem. Ostatně on tu nikdy nebyl od toho, aby s ním všichni souhlasili. 

A jeho literární tvorba? Přiznejme, že leckterého čtenáře mohla šokovat. Už v deníkovém Českém snáři až dokumentárně přesně líčí vznik a vývoj náklonnosti k ženě "nesmyslně mladší". A roku 1993 na to navázal otevřeně erotickou zpovědí o vlastním milostném životě Jak se dělá chlapec, hlubokou studií lásky, žárlivosti, tělesnosti – a únavy. Od věcí veřejných se autor uchyluje do mikrokosmu. Právě díky tomuto románu, ale i mnohem starším Morčatům je Vaculík řazen mezi autory zapadající do existenciální, kafkovské linie české literatury.

Za jakési volné pokračování knihy Jak se dělá chlapec je považováno Loučení k panně z roku 2002, milostný příběh stárnoucího spisovatele Františka a mladičké studentky Kristýny. 

V posledním čtvrtstoletí vyšly i další Vaculíkovy tituly, třeba výbor z fejetonů Stará dáma se baví, výbor z publicistických textů Nad jezerem škaredě hrát či román Hodiny klavíru. A prakticky do poslední chvíle psal pro Lidové noviny svá Poslední slova. 

Ačkoliv většinou chápeme Vaculíka jako člověka navýsost politického, on sám do politiky nikdy nevstoupil. Odmítl to jak v roce 1968, tak po Listopadu. Přesto českou politiku a společnost jako takovou ovlivňoval výrazně: svými postoji, svou důsledností, svou samotnou existencí. 

To platí a bude platit, i kdyby nedostal žádné ocenění. Nicméně několik, a významných, jich získal. V roce 1997 mu prezident Václav Havel propůjčil Řád T. G. Masaryka, v roce 2002 obdržel od PEN klubu Cenu Karla Čapka a v roce 2008 Státní cenu za literaturu. A jeho novinářské umění mu vyneslo Cenu Ferdinanda Peroutky za rok 2010.