Pedagogický Eros

Ludvík Vaculík

(rukopis, 7. listopadu 2005)

Za války jsem byl u Bati. A jako tzv. mladý muž žil jsem v internátě. Po práci jsem chodil do obuvnické školy. V dílně bylo plno děvčat, ale vůbec mě nezajímala; až ve třetím ročníku. Toto je příhoda z druhého. Byl jsem na světnici s klukem, který se jmenoval Franta, říkal jsem mu Ferdo a on mně také. Byl to velice kamarádský chlapec z Růžďky. Jednou jsme šli z večerní školy a on pravil, že bysme přeci měli už začít chodit na rande. Bylo velmi s kým, ale nebyl nápad, podnět… A on pravil, že na sobotu dvě dcerky opatří. To splnil. V sobotu jsme se sešli se dvěma mladými ženami z druhého ročníku Baťovy školy práce. Jedna byla menší, baculatější blondýna s růžovými pyštíčky, chichotavá. Druhá byla – ony totiž také přišly spolu jako kamarádky – štíhlá, vysoká, bruneta, mlčenlivá. Šli jsme do lesa nad internáty. Neměli jsme co jiného dělat, proto jsme se honili a schovávali se za buky. Ferda, když tu svou chytl – samozřejmě si hned obsadil tu blondýnu -, začal jí dávat pusy. Já když jsem svou chytl, stáli jsme proti sobě, a nic: mně se zdálo pitomé líbat se s někým, koho neznám, a ona na mne klidně hleděla, trochu výsměšně zvědavá. Když jsme se otočili a viděli, co dělají ti dva, strašně jsme se dali do smíchu. Šli jsme pomalu lesem dolů na louku. Pověděli jsme si, v které budově děláme, jaký vzor bot u nás jede a kolik párů je denní plán, a jaký je náš mistr. Rozuměli jsme si. Franta zůstal ještě venku, já jsem tu svou doprovodil k dívčímu internátu. Rozloučili jsme se podáním ruky. Už nikdy jsem ji potom v těch tisících žen neviděl. Druhou erosní příhodu mám o rok později. Také to bylo u Bati, ale ve Zruči nad Sázavou, kam naši dílnu přestěhovali po bombardování Zlína. Bylo v naší dílně děvče, o němž se vědělo, že má známost s klukem, jehož dílna však byla přesunuta do Třebíče. Dana – sama, ale zadaná. Někdy jsem si stoupl k jejímu stroji, když jsem měl dvě tři minuty času. Mluvil jsem s ní, a ona si pronýtovala palec. Odešla k doktorovi a mistr řekl: „Budete nýtovat místo ní.“ Kluci se mi smáli, i když museli dělat místo mne: hřebíkovali jsme. Nýtoval jsem tři dny, jediný kluk v řadě žen u pásu. Když se vrátila, ironicky mi děkovala, že jsem jí zařídil volno: mohla číst. Jednou jsem ji pozval na procházku. Bylo to po směně, v zimě, bylo šero. Šli jsme do polí. A ukázalo se, že naráz, v této situaci, nemáme o čem mluvit. O čtení jsem nemohl, bylo by to nápadně o něčem jiném, než jsme snad měli mluvit. Ona se svou četbou, když jsem se na to zeptal, byla hotova dvěma větami. Tedy jsme jen šli, a vypadalo to, že si rozumíme: oba jsme vnímali mimořádnost času, scény. Došli jsme k poli, na němž ze sněhu trčely jakési zelené stvoly. Ona se zeptala, co to je. Nevěděl jsem a začal jsem jednu tu rostlinu z přimrzlé půdy pracně vyrýpávat. Ale neznal jsem to. Až jsem se oženil, dověděl jsem se, že to byl pór.