Návrh k vyloučení z Komunistické strany Československa (1967)

Příloha k usnesení předsednictva ÚV KSČ z 19. září 1967

(Státní ústřední archiv, fond 02/1, sv. 44, arch. j. 45)

Ludvík V A C U L Í K

---------------------------

narozen 23.7.1926 v Brumově, okres Gottwaldov,

Pochází z dělnické rodiny. Otec tesař, za buržoazní republiky organizován v sociální demokracii, po roce 1945 v KSČ. Vaculík po zakončení 4 tříd měšťanské školy nastoupil k firmě Baťa Zlín, kde se vyučil obuvníkem a současně absolvoval dvouletou obchodní školu (1941 - 1946). Poté začal studovat Vysokou školu politických a sociálních věd v Praze, zprvu internátně, později při zaměstnání. Pracoval jako vychovatel učňů Bavlnářských závodů v Benešově n. Pl., odkud byl pro rozpory propuštěn a nastoupil jako vychovatel učňů ČKD Praha (1949 - 1951).

Přibližně od této doby začal být literárně činný. Pracoval v nakladatelství Rudého práva, v Československém rozhlase, Literárních novinách. Jeho práce v rozhlase byla oceněna udělením vy

znamenání "Za vynikající práci". Mino publicistiku napsal dva romány (Rušný dům, Sekyra). Nyní je na tvůrčí dovolené.

Ludvík Vaculík je svérázný a hloubavý typ člověka, značně kritický, otevřený, s výraznými prvky individualismu. Např. v přihlášce za člena strany uvedl: "Podepsal jsem, že souhlasím se zásadami komunismu, ovšem jak těmto zásadám rozumím. Není vyloučeno, že jim někdy budu rozumět lépe nebo jinak... Nenávidím agitaci, jednostrannost, fanatismus jakéhokoliv druhu. Nadevšechno je mi svoboda a pokud nebude ohrožovat svobodu jiných, nevzdám se jí nikde a nikdy."

Pro svoje povahové vlastnosti přicházel Ludvík Vaculík na svých pracovištích občas do konfliktů. Pod vlivem toho i nezdravého prostředí mezi některými intelektuály v posledních letech dostal se Vaculík mimo ideový vliv strany, propadl depresi, nevidí perspektivy socialismu, jeho názory jsou silně prolnuty prvky anarchismu. V článku Literárních novin (17.6.1967) "Slovo má Ludvík Vaculík" se plně odráží tento záporný Vaculíkův vývoj.

Celý článek je prodchnut depresívním hodnocením našeho vývoje od roku 1945, ze kterého nevidí žádných východisek. Svědčí o tom takové myšlenky, jako, že někdo a něco pořád potřebuje, aby lidé byli co nejbezcharakternější a nejpodlejší. Všechny reformy se prosazují násilím, dekretem; na stranických schůzích se místo boje za ušlechtilost a filosofování řešily věci přízemní a k tomu ne vždy rovně; moc na vesnici se stává záležitostí méně charakterních a méně kvalitních lidí, jeden trouba s tupým ksichtem přetrumfne v každé obecní politice deset ušlechtilých, inteligentních lidí.

Stejné názory, ještě v ostřejší formě, zazněly ve Vaculíkově vystoupení na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů.

Vystoupení Ludvíka Vaculíka na stranické skupině a zejména na IV. sjezdu SČSS, jakož i jeho články v tisku potvrzují, že se svým myšlením a skutky rozešel s programem a ideologií Komunistické strany Československa.

Jeho vystoupení na sjezdu spisovatelů je v rozporu s obsahem dopisu předsednictva ÚV KSČ a závěry stranické skupiny sjezdu, která zavazovala všechny účastníky komunisty k pozitivnímu řešení otázek dalšího rozvoje čs. literatury v duchu rezoluce XIII. sjezdu o kultuře; nese význačný podíl viny na vytvoření nezdravé atmosféry, v níž došlo k pokusu o politické zneužití sjezdu.

Ludvík Vaculík ve svém vystoupení na sjezdu ostře napadá otázku moci. I když se snaží tvrdit, že jde o moc v obecném smyslu, je zřejmé, že mu jde o kritiku moci socialistického státu. Zcela přehlíží zneužívání moci v kapitalistických státech i v bývalé buržoazní čs. republice, aby tím ostřeji napadl moc

v socialistickém Československu, úlohu vlády, Národního shromáždění a strany.

Marxismus-leninismus nepopírá, ale naopak zdůrazňuje význam politické moci proletariátu jako základní předpoklad pro uskutečnění hlubokých změn ve vývoji společnosti. Vaculík v rozporu

s tímto pojetím staví moc socialistického státu do antagonistického rozporu s pracujícími. Odmítá jednotu zájmů pracujících a jejich vlády, tvrdí, že jde o vztah vládnoucích a ovládaných. Hrubě napadá náš demokratický systém tvrzením, že u nás jde o vládu uzavřených loží, která se přeměňuje v dynastii; ta se nepotřebuje ucházet o ničí oporu, opírá se sama o sebe. Z tohoto zorného úhlu napadá i naši ústavu a Národní shromáždění jako produkt vládnoucí dynastie a volá po revizi ústavy.

Charakteristické je, že Ludvíku Vaculíkovi nejvíce překáží ta ustanovení, v nichž ústava zakotvuje principy socialistické moci. Je tomu např. u článku 16 ústavy, který zakotvuje, že výchova, vzdělání a kulturní politika je vedena v duchu vědeckého světového názoru, marxismu-leninismu. Podobně je tomu u článku 28 ústavy, kde Ludvíku Vaculíkovi vadí formulace: "v souladu se zájmy pracujících je všem občanům zaručena svoboda..." a navrhuje úvodní část revidovat - vypustit.

Hrubě napadá naše zřízení a uráží statisíce funkcionářů ve státních, stranických i společenských orgánech tvrzením, že moc se opírá o lidi bažící po moci, poslušné, špatné, toužící po prospěchu. Aby takovými byli, k tomu je nutí používání různých prostředků - tělesná a duševní pokušení, pohrůžky utrpením, navádění, uvádění do kompromitujících situací, používáni udavačů, uvrhování člověka do neoprávněných podezření atd.

Útoky L. Vaculíka proti socialistickému zřízení jsou v celé šíři i útokem proti straně, její ideologii i politické praxi. Napadá základní stranické principy, jako je vedoucí úloha strany, postavení a úloha dělnické třídy ve společnosti, kádrová politika a další.

Vystoupení Ludvíka Vaculíka je charakteristické nejen útoky vedenými z protistranických a protisocialistických pozic, ale i přímou výzvou k odboji. V rozporu s fakty tvrdí, že u nás nebyla rozřešena ani jedna lidská otázka; a co lidé u nás dobrého udělali, bylo na vládnoucích kruzích doslova vyvzdorováno. Pateticky volá, že moc ustupuje jen tam, kde vidí a slyší příliš silný odpor. Žádá sjezd, aby byla vyžádána expertíza ČSAV k ústavě, aby Svaz spisovatelů dal podnět k změně ústavy, aby spisovatelé navštěvovali volební schůze a zavazovali poslance k podpoře změny ústavy. Vyzývá účastníky sjezdu, aby se nevzdávali dynastii, aby bylo ze stanoviska sjezdu vyškrtnuto vše, co čiší poddanstvím, aby každý vystoupil a vyjádřil se (k moci), jinak budou poddanými.

Pojetí moci, socialistického státu, politické strany dělnické třídy, tříd a úlohy mas tak, jak je vyjádřil Ludvík Vaculík na IV. sjezdu SČSS, nemají nic společného s učením marxismu-leninismu; jsou směsí idealismu a anarchismu, odrazem působení buržoazní ideologie vnášené k nám zvenčí a cílevědomě šířené, zejména v řadách inteligence. Ukazuje se, že Ludvík Vaculík nepochopil nebo nechce pochopit nic z dosavadního vývoje socialistické společnosti, ztratil zcela spojení se stranou a socialismem a vystupuje proti nim.

Proto se navrhuje vyloučit Ludvíka Vaculíka z Komunistické strany Československa.