Donkichot na české zahradě

Jiří Peňás

(Lidové noviny, 8. 6. 2015, s. 1)

Ludvík Vaculík zemřel klidně krátce po druhé hodině v sobotu odpoledne v domě v Dobřichovicích, kde Vaculíkovi trávili obvykle léto. Ten dům se zahradou patří do vaculíkovského světa, stejně jako rodiště ve valašském Brumově, kde bude v sobotu pohřben. Nebo jako ulice Veletržní v Holešovicích, kde většinu života prožil se svými syny a svou věrnou a jedinečnou ženou Madlou a odkud vycházel na své pochůzky, v nichž pokračoval v nerudovsko-nezvalovské tradici "pražských chodců". 

Tento vnější svět, od něhož se v posledních letech už silně vzdaloval, tedy osiřel a zůstává už jen v jeho knihách, fejetonech, denících, dopisech, pěsničkách, v záznamech jeho veřejného, spisovatelského, ale i soukromého, ba intimního konání. 

A pak v paměti těch, kteří "pana Ludvíka" buď znali osobně, což nebylo zas tak výjimečné, neboť Vaculík byl společenský člověk, i když ne vždy snadným způsobem, tedy žádný brach nebo kumpán... Nebo ho znali jako svého oblíbeného autora v novinách, tedy především jako fejetonistu a v posledních pětadvaceti letech autora Posledního slova v LN, s nímž často souhlasili a občas nesouhlasili, ale vždy to snad četli s tím, že to Vaculík "pěkně napsal". 

Nebo jako spisovatele, jímž byl nejvíc, jenže otázka je jakým, rozhodně ne jednoduše zařaditelným. 

Protože Vaculík byl ten typ spisovatele, v němž se všechno žité, promyšlené a procítěné prolínalo, vstupovalo do sebe, obohacovalo i popíralo. Byl to spisovatel zvláštního druhu. Každý velký spisovatel – a on byl velký spisovatel – je zvláštní případ. Ale u Vaculíka to platilo zesíleně. 

Vaculík nebyl vypravěč příběhů a konstruktér fabulí, a přesto psal tak, že tam, kde se jiní pachtí, aby mu figury aspoň mávaly rukama, jeho postavy žijí celým tělem i duchem. Nebyl to autor intelektuální či elitní literatury, ale tam, kde jiní horko těžko dají dohromady myšlenku, jich Vaculík mohl pět zamlčet a stejně tam jsou. 

Svět plný hádanek a mystérií 

Jeho psaní bylo především soustavnou reflexí a nic pro něj není typičtější než neustálé, pozorné, ba umanuté pozorování věcí obecných a intimních v zrcadle lidského a přírodního řádu. K němu se snažil stále dojít přímou a neuhýbající cestou, což právě vedlo ke komplikovanosti a záhadnosti této cesty. Vaculíkův svět měl základy v patriarchálním, venkovském prostředí, kde věci platí podle daného a osvědčeného řádu, ale málo který svět v české literatuře je tak naplněn otázkami a pochybnostmi jako ten jeho. Jednoznačným a lehce přehledným se může jevit jen povrchnímu pozorovateli. Ve své podstatě je plný hádanek a protimluvů, nejasností a záhad, tajemství a mystérií. Vaculíkovo psaní bylo způsobem, jak do té hlubiny nahlédnout a jak proniknout i k těm nejsložitěji proniknutelným obsahům. Dosahoval toho s volností a svobodou, která byla v moderní české literatuře zcela vzácná a právě u něj došla jednoho z vrcholů. 

Vaculík nebyl spisovatel "běžného" typu. Sám o tom občas psal, že u něj to není tak, že najde téma, které by mohlo být zajímavé, a pak ho co nejlépe zpracuje: jako někteří jeho kolegové. Jeho téma byl on sám a pak všechno kolem. Psaní bylo u něj více než u koho jiného (i když samozřejmě v české literatuře nebyl úplná výjimka: Deml, Hrabal...) spojené s fyzickou osobností konkrétního Ludvíka Vaculíka, a tato bytost se do něj otiskovala celá: celou svou tíhou, svými city, rozumem, intelektem, smysly, a se všemi svými rozpory, umanutostmi, paradoxy – a že jich ve Vaculíkovi bylo... Ale především se svou jedinečnou vnímavostí, důvtipností a jazykovým mistrovstvím, se kterým byl schopen "věci života" a "věci poměrů" vyhmátnout a pojmenovat. Nešlo u něj vlastně určit, co byl okraj a co centrum. 

Byly to jeho reportáže, které už zkraje 60. let signalizovaly, že se něco ve společnosti hýbe? Byla to Sekyra, spolu s Kunderovým Žertem, román, který definoval česká 60. léta? Byl to projev na Sjezdu spisovatelů v roce 1967, ve kterém jednoduchou nevyvratitelnou větou vystihl absurditu vedoucí úlohy strany? Nebo Dva tisíce slov, které psát původně nechtěl, ale pak když už seděl nad tím bílým papírem, uvědomil si, že to musí napsat tak, aby se něco pohnulo, což se stalo? Byl to pak způsob, jak se choval za normalizace: jako by byl svobodný člověk, o čemž psal způsobem, kterým překračoval i ty hranice svobody, jež jako by byla skutečnou svobodou? 

Nebo byl jeho střed ve fejetonech, v cyklickém Jaro je tady, ve kterém rok co rok připomínal, že navzdory všemu život a přírodu jen tak něco nepřekoná? Nebo v Českém snáři, v tom veselém bedekru českou pohřební krajinou? A co jeho osobní, jak jen možno intimní, sebe a jiné odhalující prózy, Jak se dělá chlapec, Loučení k panně..., ve kterých jako by učil mladé zajíce, jak vypadá tělesná láska a zároveň jaké z toho jsou následky pro duši, kterou je nutné opatrovat. 

Vaculík byl zároveň – a v tom mu mohl v české kultuře konkurovat jen Václav Havel – postava historická. Od poloviny 60. let byl u všeho důležitého, co se v té zemi dělo: Pražské jaro, Charta 77, listopad ’89 (i když tam jaksi paradoxně, bez toho, aby na Letné promluvil, což bylo možná důležitější, protože pak bylo o to zajímavější, co by tam řekl...), pak rozdělení státu, naposledy snad televizní krize... Občas se vyjadřoval, občas sám "agendu" určoval. 

Vždy tam ale byl, dalo by se říct, sobě samému navzdory. Jeho angažovanost neplynula u něj ze společenské ambice a dravosti, a nejspíš ani ne z ušlechtilého pocitu odpovědnosti. To by bylo nevaculíkovské. On u toho byl, protože to tak přišlo. Poměry zkrátka byly takové, že si vyžádaly, aby se do nich zamíchal, a jeho hlas byl takový, že byl slyšet, neboť to byl hlas Vaculíkův. Ten se vždy poznal, neboť měl tu vaculíkovskou kvalitu. Vaculík je de facto vyvrácením teze, že slovo nemá už hodnotu. Má ji i teď, jen musí být výstižné a nemusí se hned projevit. 

Jedním z rysů Vaculíkova angažovaného a kritického postoje byla skutečnost, stále do věcí a poměrů mluvil, ale nepřipustil, aby mu zůstala jako společenská funkce či závazek. Jeho autorství Dvou tisíc slov byla výjimečná akce výjimečného novináře ve výjimečné chvíli. V Chartě si vyhradil pozici, v níž hrál a konal na svém vlastním hřišti – patřil k nejznámějším tvářím opozice, ale nikdy nebyl mluvčím Charty. Psal tak, jako by neměl bedlivé čtenáře v úřadovnách Státní bezpečnosti, ba někdy psal jako i pro ně – charakteristickým vaculíkovským vtipem bylo, že své texty posílal přímo svému estébákovi. Nikdy ale jeho neposlušnost a angažovanost nechtěla sloužit vlastním věcem. Nevstupoval do veřejných anebo disidentských debat jako instituce, a když bylo nebezpečí, že jí začal být, zachoval se tak, že jí zase přestal být. Nikdy by proto nemohl být ve standardní politice, protože by v ní mluvil tak přirozeným jazykem, že by běžného voliče vyděsil, i když by mluvil v jeho zájmu a k jeho prospěchu. 

Vedle této veřejné podoby existovala druhá tvář Vaculíkovy literární – a zase – lidské osobnosti, ta, co se projevovala v jeho vrcholně intimních textech – počínaje deníky, které si začal psát na začátku normalizace (Nepaměti), přes Český snář, kde si metodu prověřuje a pak dokonale osvojuje, až k těm trýznivě odhalujícím knihám Jak se dělá chlapec a Loučení k panně. Nehledě na texty, které Vaculík napsal, ale k jejichž vydání nesvolil a znají je jen jeho přátelé... 

Blízkost, s níž své intimissimo Vaculík v těch knihách předložil, nemá v české literatuře obdoby, snad s výjimku Jakuba Demla a Slováka Dominika Tatarky, který jaksi k české literatuře patří – a na Vaculíka měl podstatný vliv. Do Vaculíkova soukromí v těchto knihách čtenář nenahlíží klíčovou dírkou, ale jako by seděl u něj v pokoji u jeho postele a on v jeho přítomnosti své konání ještě komentoval. Stendhal napsal, že romanopisec je ten, kdo rozestavuje zrcadla podél cest. S trochou nadsázky by se dalo říct, že Vaculík ta zrcadla nastavil u své intimity. Bylo to něco, s čím si lámali lidé, kterým byl Vaculík blízký, hlavy a raději o tom nemluvili nahlas a před ním – a před jeho blízkými. Žít s Vaculíkem znamenalo ale stát se předmětem jeho psaní. Dobrovolným i nedobrovolným. 

Čas myslím tyto rány zahladí a dá třeba i smysl té otevřenosti, která se někomu mohla zdát i bezohledná. Nebo na ni dá zapomenout, kdo ví. 

Záhada a rébus 

Vaculík je v každém případě záhada a rébus. A to přesto, že to tak na první pohled nevypadá, protože vždy přece psal srozumitelně, což je také jedna z hodnot, která není vůbec samozřejmá. Najde se v něm mnoho věcí jdoucích proti srsti, mnoho příkladů jakýchsi reakčních stereotypů, tradicionalistických pravd "selského rozumu". Občas se vyjádřil bezohledně, že to člověka zabolelo. Soustavně kritizoval spoustu věcí: mobily, ženy, které nenosí sukni, televizi, úpadek zdvořilosti, ceremoniality a mravů, rozhlasové šlágry, reklamu, kterou nazval "uměním hovna". Vše, co zrychluje a usnadňuje pohodlný život, ale odebírá mu tak náročnost a odpovědnost, aspoň on to tak viděl. 

Vaculík ale nebyl v pravém smyslu konzervativec. Konzervativismus se spojuje s přijetím jisté loajality k poměrům, se smířením, že věci jsou správné, když je chce a přijímá většina lidí. Vaculíkovo "staromilství" bylo naopak v něčem revoluční a progresivní. Byl to spíš antimodernistický nonkonformismus, vycházející z představy – často evidentní –, že nové často ničí staré hodnoty, které je nutno nonkonformně a provokativně hájit, třeba za cenu zesměšnění se. 

Spor absolutního nároku s vědomím jeho nedosažitelnosti

Jeho sklony k netolerantnímu střežení světa, jak by si ho on představoval, se však přesto zásadně lišily od jiných patriarchů zemitosti. U Vaculíka je totiž vždy (někdy třeba hůř postřehnutelně) přítomný dramatický – a díky tomu zároveň komický a humor vytvářející – spor vnějšího absolutního nároku a vnitřního vědomí jeho nedosažitelnosti. Z tohoto vědomého a stále vylepšovaného donkichotsví vychází ta nesporná působivost jeho textů, které člověk nečte proto, aby s autorem souhlasil nebo se s ním utvrdil ve svých názorech. Ale proto, že v nich je svrchovaným způsobem vyjádřena originální bytost, která se dotýká obsahů nejkomplikovanějších, a přitom vychází z věcí zcela obyčejných. Tak obyčejných, jako jsou krtince, které se mu zase objevily na zahrádce, nebo ptačí budky, které musí na jaře opravit. 

Toto prolnutí dějin, člověka a přírody bylo ve Vaculíkově podání stále předmětem živého, neotupitelného zájmu a úžasu, a i když naše vnitřní vybavení, zkušenosti a názory mohly být s těmi jeho v různé míře rozdílné, přesto ho člověk mohl číst tak, že se to dotýkalo samého středu naší existence. Ten střed Vaculík zaplňoval, a přestože odešel po naplněném a bohatě završeném životě, bude tady citelně chybět. To už je ale naše starost – o tu zahradu. Ne jeho.