Demokracie je překonaná!

Agáta Pilátová

(Týdeník Rozhlas, 49/2012)

Byl žákem proslulé zlínské Baťovy školy práce, jedním z „Baťových mladých mužů“, maturoval na obchodní akademii, promoval na Vysoké škole politické a sociální. V šedesátých letech pracoval v Československém rozhlase jako reportér a pobyl tam sedm let. Pak ho profesní cesty vedly od Literárních novin k samizdatové edici Petlice, kterou založil, i k dalším aktivitám v disentu. Po roce 1989 vydal řadu knih, například romány Jak se dělá chlapec či Loučení k panně, pravidelně píše fejetony do Lidových novin. Spisovatel a fejetonista, autor několika desítek knih a stovek fejetonů i politických textů, zpěvák s příjemným barytonem - Ludvík Vaculík.

Začněme rozhlasem, kde jste v šedesátých letech působil ve vysílání pro mládež. Chodil jste po školách i pracovištích a v re­portážích zpracovával aktuální, na svou dobu velmi odvážná kri­tická témata.

Já šel do rozhlasu v době, kdy se tam začalo pracovat jinak než předtím. Už se hlásil takzvaný obrodný proces, objevovala se kri­tická publicistika. Když mě vyzvali, abych vstoupil do mládežnické re­dakce, pozvali mě na pohovor, kde jsem řekl, soudruzi, já nevěřím na vedoucí roli dělnické třídy, nevadí to? A oni se rozesmáli a já viděl, že mohu do rádia vstoupit.

Kdo v té redakci tehdy byl?

Třeba Dáša Maxová, Josef Kleibl, Ferdinand Smrčka, Jiří Kolář, Ka­mil Horák a další.

Jak vzpomínáte na své rozhlasové působení?

Nutíte mě, abych vzpomínal na ně­co, co bylo, ale to já obyčejně ne­dělám. Ale su rád z jedné věci: z mých tehdejších pořadů nebo článků není nic, co by mohl někdo objevit a použít proti mně. Nemám žádný článek, který by se proti mně dal vytáhnout, z Rudého prá­va ze mne nic neocitujou, protože já tam nikdy nepsal.

Vaše reportáže byly odvážné, oso­bité, obohatily rozhlasovou publi­cistiku a určitě přispěly ke změně společenského klimatu šedesá­tých let...

Jednal jsem podle své povahy, dě­lal jsem takzvané problémové pořa­dy. Ožehavé téma obvykle dali Va­culíkovi. Nojo, a Vaculík šel, dělal čtrnáct dní pořad, snažil se, aby to bylo jó něco. Jenže často se stalo, že se to nakonec nevysílalo.

Některé reportáže vám sice zatrh­li, ale spousta se jich vysílala.

Až mě překvapovalo, jak příznivě byly přijímány i v tehdejší redakci vysílání pro děti a mládež. Dokon­ce mě navrhli na státní vyzname­nání, a představte si, já ho oprav­du dostal! Zvítězila tím vlastně ce­lá mládežnická redakce, protože jejich progresivní směr tím dostal razítko. Jenže v týž den, kdy mi to vyznamenání dávali, se vysílal je­den můj pořad, za který mě chtěli nechat komunisti z rozhlasu vyho­dit.

Jak to dopadlo?

Vedení redakce jednalo, jak z to­ho. Chápal jsem, že po zásahu shora se něco stát muselo. Řekli mi, abych si vybral fabriku, do kte­ré chci na měsíc jít. A já si vybral tu, z níž jsem přišel: Baťovy závody ve Zruči nad Sázavou.

„Zlatá šedesátá“ jste prožíval velice intenzivně. Co si myslíte o dnešku?

Šedesátá léta považuju za dobrá, nic lepšího nemůže přijít. Svět se bude už jen pomalu zhoršovat.

To je velmi pesimistický názor, proč si to myslíte?

Protože to vidím, vy ne? Všecko se přece zhoršuje. Například mizí služby a nastupuje nespolehlivý obchod. Zhoršily se hlavně styky a vztahy mezi lidmi; pokud nejsou pracovně a služebně předepsané, není mezi lidmi žádný skutečný kontakt. Svět je plný cizích lidí, ne příbuzných.

Když přišla normalizace, založil jste edici Petlice. Co vás k tomu přimělo? A tušil Jste, že to bude mít velký význam i pro budouc­nost literatury?

Byla to doba, kdy autoři psali kníž­ky, které nesměly vycházet, a já hledal způsob, jak je dostat ke čtenářům. To byl pro mne podnět k založení Petlice. Ale jak je ta čin­nost významná, to jsem si uvědo­mil, až když mě začala pronásledovat Státní bezpečnost.

Nečekal jste to?

Ne, myslel jsem si, že se prostě opisují knížky, kvůli tomu že se přece nemůže nic stát. Znal jsem některé předpisy a dbal na to, aby se neporušoval zákon. Věděl jsem, že to musí mít formu ruko­pisu, který autor může někomu dát přečíst - to nebylo nic protizá­konného! Písařka dostávala stej­nou odměnu jako písařky v oficiál­ním nakladatelství, svou činnost přihlásila na národním výboru a platila z ní daň. V našem počí­nání se vlastně nenašla závada. Přesto knížky zabavovali, kde na ně přišli.

Nikdy se jim to ale nepodařilo zli­kvidovat.

Ukázalo se, že samizdat má ještě jeden význam: dali jsme znamení, že tady existuje odpor, byla to in­formace i pro zahraničí. Mírou úspěchu Petlice bylo také to, když třeba Šotolovi vydali knížku pod podmínkou, že ji nedá do Petlice. To jsme přece chtěli! Nebo když jsem jednou přišel k panu Seifer­tovi a on se mi omlouval: Pane Vaculíku, přišli za mnou z naklada­telství, že rukopis, který jsem vám dal - byl to myslím Morový sloup - mi vydají. To byl přece náš úspěch!

Dělal jste proti režimu spoustu věcí, ale věřil jste, že jednou padne?

Nečekal jsem, že se toho já dožiju, opravdu ne.

Ani od druhé poloviny osmdesá­tých let, když v Sovětském svazu nastoupil Gorbačov?

Podívejte, v Rusku vládl sice Gor­bačov, ale tady byly pořád jen dílčí úlevy, já třeba stále nesměl cesto­vat ani publikovat. A různé formy útlaku tady přece byly pořád, třeba děti nemohly studovat. I když v SSSR byla glasnosť, tady zůstá­valo vše při starém. A informace ze svobodnějších zemí se tu zata­jovaly. Já na to adaptoval písničku (Ludvík Vaculík zpívá na melodii Na tom pražským mostě): „Ligačov nám píše ze sovětské říše, aby­chom jim přišli pomoct, že jsme jim to dlužni. Ej soudruzi, páni, vy­měníme s vámi, za jednoho Gorbačova dáme vám je všecky. Tomu ještě hlava při myšlení vstává, těm našim už dvacet roků beznadějně leží. Na tom pražském mostě dáv­no nic neroste, když ke Hradu po­hlédneme, nadáváme sprostě..."

Teď jste mi trochu nahrál, právě na písničky se chci zeptat. Vy je nejen rád zpíváte, ale taky si vy­mýšlíte, parodujete, tvoříte „ohla­sy“ písní českých i moravských, „polepšujete“ písničky. To není jen vaším valašským původem.

Co vás podněcuje?

Prostě to dělám. Sedím nebo le­žím a přemýšlím si, a najednou mi to začne zpívat. Nemůžu za to, je to u mě metabolická věc, tělesný produkt. Mně jde jedna písnička za druhou. Raději tedy zavírám dveře, abych tím neobtěžoval ostatní.

Ve svém psaní si většinou neoblékáte těsný kabátek žánru. Ro­mán, fejeton, dopis, deník, z deníku přejdete do fiktivní prózy. Ří­káte si předem, v jakém žánru hodláte psát?

Ne, je mi to jedno, protože nepíšu kvůli čtenáři ani kvůli literatuře. Já píšu tehdy, kdy já potřebuju, co potřebuju a jak mi to vychází. A tím jsem mimo žánry. Ale je v tom za­počtena celá moje životní zkuše­nost, i když to třeba není znát.

Ano, vy vlastně pořád píšete o sobě.

To je pravda. Našel jsem si na to krásnou omluvu - takových jako já je mnoho. Mnozí cítí, myslí a jed­nají podobně jako já, nemám výji­mečné vlastnosti, možná i proto mě lidi berou. To, co píšu, je o nich, ale přitom si můžou s úle­vou říct, však je to o něm!

Otevřenost, s níž píšete, není zcela obvyklá, nebo aspoň před Facebookem nebyla. Proto se taky hodně diskutovalo o vašem Čes­kém snáři - pro nezvyklou otevřenost prezentovanou deníkovou formou.

Před Českým snářem byl ještě Rušný dům, který je založen přímo na autentickém deníku, zatímco Český snář je román psaný for­mou deníku. A víte, čím to všech­no je? Tím, že jsem si kdysi začal psát deník.

Kdy to bylo?

Formu deníku jsem objevil už dáv­no, ještě jako kluk, hned jak jsem odešel z měšťanky. Začal jsem psát u Baťů, kde bylo mučivé, trýz­nivé prostředí, které člověka drti­lo, zbavovalo ho osobitosti. Neměl téměř hodinu, kdy by mohl být je­nom sám. A já si to vyřizoval přes deník. Psal jsem o všem, a psal jsem vždycky, v každém kritickém období.

Na počátku byl tedy deník jako východisko z trablů?

Jako sebeočistná metoda. Na be­sedách říkám rád tuto úvodní větu: „Především vám řeknu, že normál­ní a zdravý člověk nepíše, ale psa­ní je jediný způsob, jak může zvítě­zit nad tím, nad čím ve skutečnos­ti vyhrát nemůže.“ Tím, že o tom píšu, tak se s tím vyrovnám, najdu si smířlivý nebo dokonce vítězný přístup. V literatuře jsem vítězem svých soubojů.

Říkáte, že u Baťů bylo trýznivé prostředí. Ale něčemu vás nauči­lo, ne?

To je přece totéž. Trýznivé prostře­dí vás vždycky něčemu naučí. Prv­ní dobu, čtrnáct dní nebo tři nedě­le na té škole jsem každou sobo­tu zápasil s tím, že uteču. Ale já to musel vydržet a překonat. A to je právě zrání, škola života. Schopnost uvědomit si, co můžu udělat, jak se k tomu mám postavit.

Zajímá vás aktuální politika?

Zajímá, paní Vaculíková pečlivě čte všechny noviny, poslouchá zprávy a velice dobře mě informu­je. Když se někdy vyjádřím k politice, tak to vím od paní Vaculíkové.

Ale neděláte to moc často.

Ne, já jenom napíšu  -  Nečasi, drž se! Anebo že nevadí, že komu­nisté zvítězili ve volbách, protože oni se aspoň trošku odhalí před parlamentními volbami.

Nejste smutný, že komunisti byli v regionálních volbách tak úspěš­ní?

Ne, vím, že tady funguje příroda, ta říká, že lidé jsou vždy nespoko­jení s tou vládou, která právě je. A jak to mají projevit? No budou volit proti tomu. S tím se nedá nic dělat.

Co Je teď pro vás důležité?

Zabývám se tématem, o kterém míním psát - že demokracie je překonaná. Stát by měl zřídit od­borné direktorium, které by sledovalo, jaké nálady má lid a co se děje v rozporu se zájmem společ­nosti.

Kdo určí, co je zájem společnos­tí?

Odborníci, tím myslím učitele, psy­chology, doktory, ekonomy... Po­čkejte si, až to napíšu. Bude to ve speciálu Reflexu. Téma zní: prezi­dent, nebo vladař.

Co si o tom myslíte vy?

Jestliže je zvolen prezident, má si počínat jak vladař. Protože lidi, kteří ho volili, by měli vědět, co se od něj dá čekat.

Váš román Sekyra právě vychází jako audiokniha, čte ji Jan Kačer...

...to jsem moc rád, to je člověk, kterému plně důvěřuji.

Však on si vaší knihy taky velice váží, řekl o ní: „Vaculíkův svět je ve své podstatě světem mým, Va­culíkův otec byl mým otcem...“ Přitom žil v úplně jiných podmín­kách než vy. Sekyra stále silně působí i na současné čtenáře. Proč podle vás pořád funguje?

Protože podmínky, rekvizity života se sice mění, ale lidi zůstávají stejní.

Snímky Tomáš Tesař